Zápisky z Barmy #3 – Domek na jezeře

Probouzíme se do prozářeného pokoje na vysoké bílé posteli. Škoda, že v tu dobu nevíme, že to je nejkrásnější pokoj, ve kterém za celou cestu budeme nocovat, asi bychom si ho vážili ještě o něco víc :) Hned ve dveřích se setkáváme s nádherně oblečenou slečnou, dcerou majitele místa, kde jsme se ubytovali (a mnoha dalších hotelů v okolí). Princezna, jak jsme jí familiárně začali říkat, která nám skvělou angličtinou vypráví o svých studiích v Londýně a očividně je nadšená i z našeho příběhu. Většinu času žije v Yangonu, ale přijela na návštěvu zkontrolovat právě hotely.

Paní z Century Travel / Bike Hire nám byla nápomocná ještě několikrát a právě díky tomu, že se nám nesnažila za každou cenu něco vnutit, jsme se rádi vrátili hned ráno pro jízdenku na noční autobus a vypůjčit si kola, na kterých jsme chtěli objet část jezera. Jen se rozhodnout, jestli vyrazíme doleva nebo doprava. Zvítězila odbočka doleva a díky tomu jsme si z Barmy odvezli hodně silný zážitek. Jasně, kdoví, co by nás potkalo, kdybysme odbočili vpravo… :)

Najednou mnohem víc vnímáme, že tady už jezdí motorky, troubí se a narozdíl od uspořádaného a relativně klidného Yangonu funguje ten typický asijský silniční provoz, fascinující kombinace jakéhosi plynutí a zákona silnějšího. Po chvilce jízdy jsme ale mimo rušnou hlavní cestu vedoucí skrz malé městečko a zastavujeme u loučky oplocené ostnatým drátem. V jednom rohu tam totiž sedí skupinka dětí obklopující učitelku, která jim předčítá z knihy a oni nahlas opakují. Škola! Školy nás vždycky zajímají a z povzdálí dění pár minut sledujeme, než začne přestávka a pár zvědavých dětí za námi přiběhne k plotu.

Škoda, že se nám zatím nepodařilo nikde sehnat školní potřeby, chtěli jsme do některé místní školy zajít a něco, co by pomohlo, darovat. (Napravíme to později!) Ve chvíli, kdy dětem ukazuju jejich fotku na displeji foťáku, objeví se za námi, je zvědavý, co děláme a zve nás na návštěvu k sobě domů. Pár vteřin se v nás mele pocit nejistoty, jestli se nenecháváme vlákat do nějaké pasti, ale intuice a zvědavost vítězí, následujeme ho na kolech k břehu jezera, kde má uvázanou loďku. Takovou… dost jinou než tu, na které jsme se vezli včera. Necháváme kola koly, opatrně nastupujeme na vratký, téměř plochý vydlabaný kmen stromu a necháváme se vézt úzkou „stezkou“ (jak se tomu říká, když je to cestička ve vodě? :D) mezi rákosím kdovíkam.

Zhruba po deseti minutách zastavuje u jednoho z domků na kůlech, kde zrovna mladá žena pere v jezeře prádlo. „To je moje žena,“ vysvětluje Shan Kee, zatímco Mel nám z „mola“ podává pomocnou ruku, abychom při vystupování nezahučeli do vody. Stoupáme po rozviklaných schodech do rákosového domku a ke dveřím se sbíhají další dvě ženy uvítat a pořádně si prohlédnout hosty. Zatímco jejich muži pracují jako převozníci na jezeře, ony tráví dny doma, ale Shanovi se občas povede přivést domů nějaké cizince a všechny to jednoduše baví.

Vyzývají nás, ať se posadíme, zatímco ukazují na dřevěnou podlahu v prostředku místnosti. Připravují čaj, vyptávají se, dávají nám ochutnat tradiční zeleninový pokrm, který se jí na rýžových krekrech. To už se k nám přidává dvaadevadesátiletá babička, která do té doby ve vedlejší místnosti přebírala rajčata vypěstovaná v plovoucí zahrádce. Je tak vitální! Sice neumí anglicky, ale Mel naopak mluví velmi dobře a aktivně překládá všechno, co babičku zajímá. Když jí ukážeme společnou fotku s jejím pravnukem Shanem, nadšením zatleská, tak pořizujeme i jednu její a Mel povídá, že vlastně vidí svoji fotku poprvé v životě!

Někdo navrhuje, ať mi Mel vyzkouší thanaku. „Znáš to?“ „Jasně, vždyť ji nosíte všichni, ale nikdy jsem ji na sobě neměla, tak jo, tak jo!“ V zápětí trošku znejistím, když zmizí ve vedlejším pokoji, aby se za pár vteřin vrátila s polínkem a kamennou destičkou. Co jsem totiž netušila, thanaka je strom, jehož suché dřevo se dá třením o navlhčenou kamennou destičku rozemlít na jemnou pastu, která se následně natírá na obličej. Jak jsem psala v prvním článku, používá se jako ochrana před sluncem, ale zároveň také ve smyslu makeupu, pro zkrášlení. Ačkoli jako světlovláska tu obdivné pohledy sklízím často, nikdy jsem tolikrát za den neslyšela, jak moc jsem beautiful, jako když jsem měla právě thanaku, tak na tom zkrášlovacím efektu asi něco bude, hihi. Zajímalo by mě, jak bych pořídila v Evropě :D

Někdy v mezičase se pořád trošku vyvedení z míry z toho, kam jsme se dostali, shodujeme s Tomem na tom, že jsme už viděli asi víc, než jsme čekali, že uvidíme za celou dobu, kterou v Barmě strávíme.

Shan bere větší loďku, vyzvedává naše kola a převáží nás na druhý břeh jezera, abychom mohli pokračovat v cestě. Jezero má na různých místech a v různou dobu různé barvy, dneska je trochu děsivé – jako černé zrcadlo. Možná proto, jak vypadá nebe. Slunce zatím pálí, ale v dálce jsou vidět černočerné mraky. Říkám si, že ten zdobený slunečník, kterým se Mel chrání, bude dost možná za chvíli spíš deštník. Loučíme se Shanem a Mel, vzhledem k tomu, že si nás už oba stihli přidat do přátel na Facebooku, to není nějak výrazně dojemné loučení – ještě o nich určitě uslyšíme. V první restauraci na druhém břehu obědváme dokonalý nudle se zeleninou a kuřecím masem, zatímco se vážně šíleně rozprší a tak zbytek výletu jedeme na kolech mokří na kost. A vůbec nám to nevadí.

Protože večer a tím náš odjezd od Lake Inle se nezadržitelně blíží, vracíme se do městečka, odevzdáváme kola a přemýšlíme, co si tak pořídit na noční cestu autobusem, protože místní obchody prodávají k jídlu doslova čtyři věci. Rýži (případně rýžové nudle), laciné sušenky, chipsy a alkohol. Vzhledem k možnostem saháme po balení sušenek a všechna naše jídelní přesvědčení musí jít bokem :) Hlavně, že cigarety tu vyjdou na 2 – 4 USD za karton deseti krabiček.

Objevujeme přitom ale hezkou kavárnu / pekárnu, která se pyšní strojem na espresso. To bysme nebyli my dva, kdybysme se nezastavili, že, absolutně nehrozí, že bysme odolali kávě :) Z krasopisně psané nabídky na ručním papíře zašité v látkovém obalu si vybíráme i zákusek, abychom vyzkoušeli, co místní kuchyně nabízí. Majitelka pekárny nám vypráví o tom, jaké šije panenky a látkové tašky, které cizincům prodává kočičí útulek, aby vydělal nějaké peníze pro opuštěné kočky, a konstatuje, že teď je období mokra (nemůžeme nesouhlasit – krom toho, že jsme sem s tím riskem jeli, jsme to už stihli okusit párkrát na vlastní kůži :)). Se smíchem dodává, že další dvě roční období jsou období sucha a období cizinců :D To je prý čas, kdy jsou pro návštěvu Barmy nejlepší podmínky, není tedy ještě úplně největší horko, ale už neprší každý den. Funny.

Sedíme na korbě auta, který nás veze na autobusovou zastávku, opřená o Tomovo rameno chroupu sušenku, za zády nám zapadá slunce v horách a cejtím takovej zvláštní klid. Chvilku na to z autobusu vidíme poslední zbytky ještě trošku modrý oblohy, než ji pohltí tma, odráží se na hladině jezera a v horách na druhém břehu svítí několik pozlacených chrámů. A je to všechno moc hezký.

Půjčení kola 2x	4.000 K
Převoz přes jezero	7.000 K
“Dýško”	1.000 K
Oběd 2x	6.000 K
Káva 2x a dort	4.000 K
Ananas	400 K
Thanaka	700 K
Sušenky	500 K
Autobus do Baganu 2x	22.000 K
Celkem za 3. den	45.600 K