Poslední dva dny v Austrálii utekly úplně bláznivým tempem a já jsem si nějak nenapsala ani jedinou poznámku, takže teď opravdu pátrám v paměti.
Naší další zastávkou bylo předměstí Golden Coast. Široká písčitá pláž, která ve všední den dopoledne zela prázdnotou <3 V Golden Coast jsem si za docela nepříjemných 14 AUD objednala svoji první acai bowl v životě a po prvním soustu jsem absolutně pochopila, proč je Kayla Itsines tak zbožňuje. Neslyšeli jste náhodou o nějakém místě v Praze, kde by je připravovali? Moc ráda bych si zas někdy nějakou dala. (Případně pokud jste nějak spříznění s někým, kdo má kavárnu, restauraci… navrhněte jim to! Tohle je vážná situace. :D)
New babies na výletě :))
Taky jsme se ten den rozhodli, že vážně radši odlehčíme krosnám, protože představa, že do nich všechny věci takhle pod tlakem budeme muset cpát následující téměř dva měsíce, byla děsivá a riskovat poplatky za nadváhu (většina asijských low cost aerolinek povoluje jen 15 kg zavazadlo) nemůžeme. Vybrali jsme zimní věci, které v Asii rozhodně potřebovat nebudeme a vypravili na úplně nejlevnější možnou tříměsíční cestu lodí asi osmikilový balík. Jsem ráda, že už si vůbec nevybavuju, co jsem si do něj dala, takže mi nemá co chybět, kdyby náhodou někde cestou zmizel… Protože za 126 AUD přece nemůžete čekat nějaké tracking number ;) Zajímá mě, jestli dorazí nakonec dřív on nebo my.
Australský dolary a unavená já kdesi na parkovišti. Taky jsou, stejně jako novozélanský, plastový – voděvzdorný a celkově mnohem odolnější. Nejvíc se mi líbila padesátka, měla na bankovku takový neotřelý barvy, ale to by byl drahej suvenýr :)
Naše první setkání s Brisbane bylo krásný a dechberoucí, protože nás přivítalo nočními světly. Sledovali jsme ho s hrnečkem mátovýho čaje v rukou z vyhlídky na hoře Coot-tha a bylo to vážně bjútyfl.
Na Mount Coot-tha jsme se vrátili hned následující den ráno, protože se na ní rozprostírá botanická zahrada a botanický zahrady jsou, jak jste si asi mohli pomalu všimnout, taková naše úchylka. Střídavě svítilo sluníčko a pršelo, povídali jsme si tak hezky o budoucnosti a trochu o businessu a moje největší přání v tu chvíli bylo mít jednou někde poblíž (ideálně na svojí zahradě, skromnost nade vše) podobnej koutek jako japonská zahrada, do které byl stylizovaný kousek právě té botanické.
Měli jsme nejvyšší čas vrátit auto. Chytře jsme si do letištní úschovny (letiště v Brisbane není daleko od města) odvezli batohy a ušetřili si tak spoustu hodin jejich nošení na zádech. Ačkoli nás od toho mechanik v autopůjčovně odrazoval s tím, že to je dálka, měli jsme pocit, že jsme toho za poslední týden naseděli až až a vydali se do centra města pěšky. Měl pravdu. Jen co jsme trošku nasáli atmosféru historického centra, zmizeli jsme v takovém těžce undergroundovém baru a než jsme napsali všechny pohledy, venku byla tma. Zatímco jsme čekali na taxík na letiště, kluk na druhém chodníku hrál na kytaru a zpíval dokonalou verzi Wonderwall.
Z australského Brisbane nás čekaly tři lety za sebou, což samo o sobě zní dost náročně. Ale nejobávanější, asi osmihodinový let do Taipei, navíc zpříjemněný překvapivě dobrým letadlovým jídlem, utekl – únava udělala svoje. Šestihodinová pauza na letišti, které je tak daleko od všeho, že není dobrý nápad riskovat a opouštět ho (tak jsme si alespoň stihli vyzkoušet čínskou kaligrafii se slečnou, co mluvila zásadně jen čínsky), let do Bangkoku, třicetikilometrový přesun mezi letišti Suvarnabhumi a Don Muaeng bezplatným letištním autobusem a nakonec už jen krátký, hodinový let v letadle, kde jsme mezi samými Thajci byli jediní běloši… kam? O tom zas někdy příště :)
No Comments