South to North #6

První probuzení na Severním ostrově bylo jedno z nejhezčích, jaký si zpoza okýnka dodávky dokážu představit. Jako vždycky jsme tu zaparkovali za tmy, takže jsme neměli nejmenší tušení, co nás ráno čeká, o to lepší překvapení to bylo :) Navíc sucho a celkem teplo, konečně takový podmínky, kdy si nedokážete najít jedinou výmluvu, proč se vyhnout rannímu protažení.

Víme, že s každým kilometrem severně se blíží chvíle, kdy budeme řešit nový zaměstnání a chceme do Aucklandu přijet už fakt připravení, možná třeba i odpovědět na nějaké inzeráty den dva předem, a já si předtím potřebuju aktualizovat portfolio i životopis. Vytipujeme si proto velkou klidnou knihovnu, kde máme v plánu strávit ty dvě a půl hodiny, na které nám vystačily drobný do parkovacího automatu. Po dlouhý době otvírám počítač z jinýho důvodu než abych psala poznámky z cest, těším se na to, že mám na něčem pracovat… a ono mi to strašně nejde. Jenže když to nejde hodinu, hodinu a půl, začínám bejt hodně zklamaná a vrcholí to tím, že se mi nenahraje správně soubor s CSS na ftpko a web je nepoužitelnej minimálně do tý doby, než odpoledne vstanou kluci v Čechách a pošlou mi starší verzi ze zálohy. Kdyby se to stalo s jakoukoli jinou prací, prostě se projdu, dám si oběd a nestresuju se tím, vím, že se to někdy stává a že to za chvíli bude dobrý. Jenže kdy zas budu mít příležitost sednout si někde v tichu ke stolu s připojením k internetu. Chytá mě takovej záchvat úzkosti, že K. zavelí, že jdeme radši do muzea. Procházka po pobřeží je fajn, muzeum taky, občas se mi daří na to i zapomenout, ale nálada pořád nic moc.

Jsme dost unavení a Wellington jako město nás neohromil ani na druhý pokus. Mezi mrakodrapy a spěchajícíma business lidma si připadáme nepatřičně a motá se nám z toho hlava, přece jen všechny ty předchozí měsíce v Christu, který občas připomínal víc než cokoli jinýho nějaký město duchů, nás nějak poznamenaly.

Vítr mi cuchá vlasy, ve Wellingtonu totiž pořád pořád pořád fouká vítr, a docela mě to baví.

Protože vím, že jediný, co mi může pomoct, je fakt udělat to, co potřebuju mít hotový, dáváme tomu druhou šanci navečer v Mekáči. Internet dost pofidérní, ale daří se mi udělat to, o co jsem se snažila už ráno a najednou je všechno dobrý :)

Těsně před tím, než jsme opustili město, jsme se stavili v Countdownu pro jednu výbornou šunku k snídani. Za pultem byl stařičkej Japonec, už to je zvláštní, z 99,9 % to je prostě při-těle-Kiwi-žena. Poprosila jsem o 100 g šunky, pán ji nabral, potěžkal v ruce, položil na váhu, na jejímž displeji se ustálilo číslo 100. Načež se Japonec usmál a místo toho, aby sáček slepil etiketou do něčeho, co musíte celý rozškubat, abyste se dostali k obsahu, na něm udělal volný uzel a etiketu nalepil prostě někam dolů. Nemilovali byste toho člověka?