South Island Roadtrip #11

2. 4. 2015 /ČTVRTEK/
Prší. Snídáme pod altánkem na začátku Hollyford tracku zbytky jídla. Batohy váží 1876 kilo, vůbec nevím, jak s tímhle dokážu jít. Určitě je těžší, než když jsem letěla na Zéland. Foťák trek nepůjde, finální rozhodnutí. Dávám si do Kindle Buddha vchází do baru, abysme si měli večer co číst, schováváme notebooky do tajný skrýše a v 9.50 vyrážíme do mírnýho deště. Jirka jde v kraťasech, ale zato má epesní čepici, kterou jsem doteď neměla tu čest vidět.

“Ta čepice už toho zažila hodně, co?” vzpomíná K.
“Ta čepice toho zažila možná víc než Cass,” odpovídá, čemuž se všichni zasmějem. “Počkej, to jsem myslel vážně.”

Sbaleno! (předtím, než jsem vyškrtla foťák)

A pro porovnání, že nám, ženy, nedělám ostudu, klučičí kupička.

Tak nějak ťapkáme, líbí se nám visutý mosty a malý lávky, většina cesty vede po upravené pěšince lesem, občas po kamenech. V polovině cesty, po cca 10 kilometrech, zastavujeme u Hidden Falls Hut, abysme si snědli sendviče, co jsme si připravili k obědu. Potkáváme tam opravdu starého Švýcara, asi žije na Zélandu už roky. Vrací se z Martins Bay, už je na cestě prý osmý den a cesta tam je prý dost bídná, což vzhledem k bídnýmu počasí na náladě moc nepřidá. Ale jsme mladý a prý to pro nás bude easy. Taky kontroluju stav svých nohou, protože mě poslední hodinu chůze podezřele dřou paty, což je dost blbý. Švýcar o tom neví, ale zachraňuje můj trek Compeed Second Skin náplastmi, který mi dává “pro případ, že by ty moje nefungovaly” – vyměňuju je asi po půl hodině. A prý si máme koupit “spodní” polypropylenový ponožky. Podle toho, co měl pán na sobě za sice otahaný, ale těžce značkový oblečení, asi docela ví. A za život asi měl možnost toho nachodit celkem dost.)

Druhá půlka dnešní etapy byla příjemnější z pohledu počasí, přestalo na chvíli pršet a bylo tak akorát teplo. Na co ale moje tělo není abslutně zvyklý a připravený, je ta zátěž. 20 km chůze se čtvrtinou svý váhy na zádech nezvládají moje klouby a zvlášť poslední čtvrtinu cesty mě hodně bolí kyčle i kolena. Musíme sníst co nejdřív co nejvíc těžkýho jídla!

Lake Alabaster Hut je krásnej, prostornej, a když přicházíme, je tu jen jeden turista a tři starší DOC dobrovolníci (Department of Conservation, organizace, která se stará o většinu přírodních hodnot Zélandu, o rezervace, národní parky, tracky, huty…). Později dojdou čtyři vitální babči, taková akční banda, okamžitě všechny naskáčou do jezera a zatímco já si večer tiše lížu rány nad knížkou, ony vypadají, že se jen tak spát nepohrnou.

Když sníme baked beaNZ k večeři, můžeme si v plechovkách od nich na kamnech ohřát vodu na čaj a dlouho takhle nic nebodlo. Je 19.56, v hutu je skoro tma, už nevidím ani na čtení ani na psaní, na iPhonu v airplane módu mám pořád 100 % baterky a asi teda jdu brzo spát :)

3. 4. 2015 /PÁTEK/
Rozednívá se hodně pozdě. Vstáváme asi v 7.45, protože dýl už ležet ani nejde, a pořád je ještě je dost šero. Jíme si sendviče k snídani na břehu Lake Alabaster, je docela teplo a tak nějak hezky. Připravujeme dřevo a kamna pro další přespávající a při balení báglu nacházím kartáč na vlasy, kterej jsem myslela, že zůstal v autě. Kvalita mýho života výrazně stoupá, ale levý ucho, který mě začalo pobolívat včera, pořád cítím.

Ještě než se probudili ostatní, do velkýho okna v kuchyni “něco” nabouralo a zůstalo to ležet na lavičce pod oknem. Úplně už jsem se psychicky připravovala na to, jak budeme třeba muset zasáhnout a dobít zraněný zvíře, aby se netrápilo, ale jen jsme se přilblížili, abysme se podívali, co to vlastně je zač, zvedla se malá sovička, ještě dvakrát nabořila do okna a trochu zmateně odletěla. Dobrovolník pak říkal, že se jim to tam stává často a že občas potřebujou pár minut na to, aby se sebrali.

Taky nám vysílačkou zjistil počasí, ale ono stejně se na to nedá moc polehnout. Prý asi dneska v noci bude hodně pršet. Asi whatever.

Kápnout si do ucha repelent na sandflies se ukázalo jako dobrej nápad. Používáme takovou přírodní věc, prý je to na sandflies nejlepší, co může být (jsou strašně odolný, tohle viditelně funguje, ale rozhodně ne stoprocentně). Základ tvoří mandlový olej, citronella a lemongrass oil doplněné o směs esenciálních olejů jako třeba levandulový, tea tree a pár dalších. Právě o levanduli a tea tree mi šlo pro léčbu začínajícího zánětu v uchu a o zbytku vím, že mi nemůže uškodit. Odpoledne byla bolest pryč.

Přelepuju Compeed Second Skin na pravý noze, včera jsem si tam dala jen malou a nestačila. Pán včera říkal, že dobře lepí, že vydrží eventuelně i několik dní. Lepí. Kurva lepí. Končí to tím, že poslední kousíček musím radši ostříhnout i s puchýřem, ew. Stejně ale je to skvělej výmysl, doporučila bych je úplně všem. I třeba do nerozchozených lodiček by byly výborný, nejen, že vážně odvedou dobrou práci, nejsou téměř vidět. Důležitej point: lepit preventivně, ne až na zraněný nohy.

V 9.30 (nečekaně dobrej čas) vyrážíme na druhou etapu – máme před sebou necelých 15 km, ale tahle část (a ta na 3. den) se jmenuje Demon Trail – a ne jen tak ze srandy. První polovina cesty byla v-případě-nepozornosti-po-kotníky-v-bahně, ale krom překonání spousty spadlých stromů hned na začátku nic extra náročného. Užili jsme si první 3-wire-bridge, který se zdál naživo o dost nebezpečnější, než jsem si představovala z fotek. Druhá polovina dnešní etapy byla hodně náročná. Neustále nahoru a dolů po extrémně kluzkých a vratkých kamenech. Cestu zpestřovaly občasné lávky a další 3-wire-bridges a když zrovna bylo vidět na Lake McKerrow a hory v mlze naproti, tak i hezký výhledy. A strašilka, která se rozhodně nechtěla pustit K. batohu byla taky celkem vzrůšo, nevěděla jsem vůbec, že tu žijou.

S o kilo a půl lehčím batohem (K. mi po předchozím dnu odebral 2 plechovky <3 a něco jsme snědli) a zalepenýma nohama se mi šlo o dost líp. Párkrát jsem ke konci spadla, klouzalo to a unavený nohy nejsou úplně spolehlivý, párkrát mi byla podaná pomocná ruka, ale do Demon Trail Hut jsme došli celí po necelých šesti hodinách i s naší “sojkou”, který nás doprovázela celý den. Proti Lake Alabaster Hut je hut menší a asi o něco starší, takovej opotřebovanější a jednodušší, ale pořád fajn. Ohříváme na kamnech večeři, přichází pár z Německa, co jde track z druhého směru, čtu si “návštěvní knihu” (hodně vám každý připomíná, abyste se do knih “loggovali”, kdyby se náhodou někdo ztratil, knihy poskytnou výraznou pomoc při hledání) a pak Buddha vchází do baru, kluci dávají asi osumdesátou partičku žolíků, venku začal obrovskej slejvák a dala bych si nějakou čokoládičku.

4. 4. 2015 /SOBOTA/
Němka, Dánka a Francouzka, které přišly včera těsně před setměním s 25 km v nohách, mají poté zkušenosti asi strach z dnešní etapy a vstávají ještě za tmy. Já mám taky po skoro 11 hodinách v poloze ležmo vážně dost a kolem půl osmý MUSÍM z postele za každou cenu. Special Fried Rice, kterou si plánuju dát k snídani, je tak suchá a bez chuti, že to nejde, a asi to zvládnu s malým tuňákem.

Dnešek je ve znamení toho avizovanýho heavy rain a pádů. Poprvý mi noha uklouzne asi 20 metrů od hutu, mám odřenou tlapku a celkoě nic moc začátek dne. Těch pádů pak postupně přijde ještě několik a každej mě hodně vysílí. Takový podobný, jak když spadnete na lyžích nebo snowboardu, chvíli to pak ještě trvá, než se člověk úplně sebere. Jsem už dost unavená a občas se mi místo zvedání chce brečet, ale jen tak nahlas dejchám a vždycky to nakonec rozdejchám.

Jsem ráda za svoje boty. I když mi rozedřely nohy (což byla spíš chyba ponožek, ale ty gelový náplasti dostávají taky strašně zabrat), i když kvůli tvrdý podrážce o něco víc kloužou, právě na kluzkých kamenech díky tomu, jak jsou pevný, poskytujou perfektní podporu a fixaci kotníkům. I suchý díky Gore-Texu vydržely hodně dlouho (holinky to nejsou, no, ale kdyby se mi nesmekla do vody bota při přecházení potůčku, asi by to bylo fakt dobrý i v lijáku).

Vůbec dnešek je vůbec celkem dobrodužnej. Za celý den nepřestalo pršet. Drápali jsme se neustále dokola od jezera 100 metrů nad něj, abychom se vzápětí mohli splazit zase dolů. Taky je fajn, že tuhle “ne příliš náročnou trasu s minimálním převýšením” asi značil někdo za sucha, takže občas vede korytem řeky, což může bejt trochu problém, když je zrovna přítomná i ta řeka.

Máme na výběr, jestli si zajít 20 k mostu a 20 minut zpět nebo přelézt řeku. Tak co asi. Není to sranda, ale dá se. Možná bysme se rozhodli jinak, kdybysme věděli, že po tom, co se prodereme dvaceti metry hustýho divokýho porostu, bude nás čekat druhý rameno stejný řeky, kde už to bez sundavání bot nepřipadá v úvahu. Ale zmákli jsme i to bez újmy.

Kolem poledne předcházíme Dánku, Němku a Francouzku, které vyrazily asi půl hodiny před námi. Duha! Radujeme se trochu předčasně, sluneční paprsky se objevily asi na tři minuty a pak se vrátil déšť.

Boty sundáváme podruhý u zbytků 3-wire-bridge, který se přetrhal v březnu při velkém polomu stromů. Tady to je ještě o trochu zajímavější, ale žene nás vidina toho, že hut by měl být už snad do hodiny od nás. Tady člověk nikdy moc neví, na čem je, záchytných bodů je minimum a směrovky zpravidla jen u hutů oznamují, jak daleko, respektive kolik hodin trvá cesta k dalšímu.

Yes! Do Hokuti Hut se vejde 12 lidí, jedna místnost dohromady. Je krásnej. Výhled z terasy rozhodně nejlepší ze všech hutů, na které jsme narazili. Správná džungle všude okolo, koukáme těsně nad korunami nižších stromů, mezi vyššími stromy je průhled na Lake McKerrow a až 1500 m vysoké hory na jeho druhém břehu. Jen co vlezeme na krytou terasu, přestává pršet a během pár minut je úplně nádherně. Hodně mi otrnulo, jak už je jistej úkryt, oblečení vyždímaný, odpočinek, postel a jídlo na dosah, to je hnedka život jinej :D Běžíme stezkou v žabkách a mokrých bundách k jezeru, na plavání to úpllně není, ale rychlý ošplouchnutí po náročným dnu je pecka. Nedá se tam moc zdržovat, sandflies by nás sežraly za živa, ale je to přesně takový to místo, kde bych vydržela hodiny, jen tak koukat do dálky, číst si… Hodně nám je líto, že ze stejnýho důvodu nemůžem’ zbytek odpoledne trávit na terase. Úplně ještě teď se tam vidím, opřená o dřevěnou stěnu chaty, s čajem a kindle. Nebo i K. říkal, že by si tam rád zacvičil jógu a řekl to zrovna ve chvíli, kdy jsem myslela na to samý.

A v tu chvíli si taky kluci všimli, že ten popel, co předtím vynesli z kamen, tak trochu hoří, a strašně vtipně vyběhli oba ven s kbelíkem vody zažehnat pohromu.

Jirka si vypočítal jídlo na zbývající dva dny a rozhodl se všechny nadlimitní zásoby dneska sníst, aby je nemusel tahat.

Naštěstí se nám povedlo vysušit věci (jakože jsme byli fakt na kost, ždímala jsem všechno) docela dost v podvečerním sluníčku, takže je docela velká šance, že by do rána mohly doschnout úplně. S botama to vypadá o dost hůř, fingres crossed, nacpali jsme je za kamna a pravidelně otáčíme, aby se neupekly.

iPhone má po třech dnech 68% baterky.

Ježiš, chtěla bych jednou bydlet v domě s takovouhle skvělou dřevěnou teraou a pracovat z ní a mít pro případ, že nebude hezky, mít na ní ještě obrovský okna. Jsem zvyklá na pracovní místo u obrovských oken z domova, je to příjemný.

5. 4. 2015 /NEDĚLE/
Probudila jsem se, když mi telefon ukazoval 6.36 a divila jsem se,co zas Dánka, Němka a Francouzka rachtají s vařením, a že je venku nějak podezřele vidět. Ah, on se mi sám přeřídil čas i bez signálu, to jsem nějak nečekala. Když teď máme zimní čas a ČR letní, jsme napřed jen o 10 hodin, ne o 12 jako doteď – to byl ve všem přehled, takhle budu muset věnovat hlavně plánování třeba pracovních hovorů o dost větší pozornost.

Takže bylo světlo brzo, ptáci nahlas zpívali a vstávala jsem s nejlepší náladou za posledních x dnů. Uschnulo nám oblečení a dostali jsme od Němky čokoládový velikonoční vajíčka, že “Happy Easter”. Zbytek jich “poschovávala” na terase pro kamarádky, škoda, že to kluci viděli, to samý jsem pro ně měla vymyšlený já na pondělí, ale věřím, že budou mít radost i tak.

Úplně jsem se těšila, až vyrazíme na cestu do toho hezkýho dne! Nohy dostaly během předchozích dnů slušně zabrat, zvlášť poslední etapa byla vážně kvalitní workout. Po chvilce lesem track pokračuje po pláži, příjemná změna po třech dnech v lese. Po půl hodině přicházíme k řece, která se “dá přejít u ústí do jezera a v případě silného deště – velké vody přes most 20 minut proti proudu”. Ok. Je krásně. Od včera nepršelo a v lese voda nikde netekla, takže jdeme k ústí. Suchou nohou? Nowayy. Sundáváme boty round 6554 a chystáme se na druhý břeh. Jirka s vodou nad kolena má v jednu chvíli hodně co dělat a zachráněnej batoh ho stojí vykoupaný boty. Já začínám fňukat asi po dvou krocích, ostrý kameny píchají do chodidel a zároveň kloužou, voda je jak žiletky a mám strach, že tam zahučím nejen s botama, ale hlavně s báglem. Do toho sandflies, mrchy, čekají schválně určitě na místě, kde se člověk nemůže skoro bránit a nemá kam utýct, křivda. Dostávám trochu zpražení, ať se uklidním, nepanikařím a hlavně se hýbu dopředu. A ruku k tomu. Ok, trocha racionality neuškodí. Ještě druhý rameno řeky. A po chvilce třetí, to už je docela brknkačka. Tolik vody ale nezvládla náplast a od týhle chvíle to bude asi trochu pain. Nemůžem dlouho najít žádný značení, kudy pokračuje track, ale popisek na mý mapce říká, že v týhle části cesta sleduje pobřeží,tak se vydáváme dál přímo po pláži a po chvilce se utvrzujeme, že jsme vybrali dobře, značení se vrací.

Na konci Lake McKerrow, kolem kterýho jsme šli tři dny v kuse, se track stáčí do lesa, prohlížíme si muzejní exponát – kánoi vydlabanou z kmenu z počátku 19. století, jen tak u cesty pod malým přístřeškem, a po dalších dvou hodinách chůze pohádkovým lesem, loukou a záplavovým pralesem přicházíme k Martins Bay Hut. Velký hut se čtyřmi místnostmi, dokonce tu je i nádobí, nějaké knihy, spousta lidí tu zůstává i dýl než jednu noc. I okolí je perfektní, výhled na oceán.. Napsala jsem všech 7 pohledů, které jsem měla pro lidi, kterým jsem ještě odsud žádný neposlala a myslela jsem, že by jim mohly udělat radost. Ještě potřebuju sehnat jeden pro Annick, špatně jsem si to spočítala. Vzpomněla jsem si na ni každej večer, když jsme seděli u stolu s Dánkou, Němkou a Francouzkou, jejich rozhovory mi TAK připomínaly naše. Posledně jsem dělala pro všechny pohledy z našech fotek, protože jsme nemohli vůbec najít žádné pěkné, tady na jihu byl výběr většinou hodně pěkný, ale už máme zas v hlavě nějaké nápady, budem muset hodně psát :)

Holky nám na oplátku za včerejší tip o cestičce k jezeru přišly poradit, kde je asi 20 minut od hutu kolonie tuleňu, tak se tam musíme jít hned co dojíme rychle podívat, než bude tma – po změně času se stmívá už před sedmou, což na chatě bez elektřiny není zrovna nějaká hitparáda, i těch osm bylo dost brzo. Ale zítra vstáváme dřív, než běžně, abysme stihli loď, musíme už v 7.20 vyjít.

Tuleni byli na úžasným místě. Na obrovských kulatých kamenech jich byly stovky, hlavně mláďat. Proti těm v Kaikouře měli z nezvaných návštěvníků o hodně větší respekt, ale tenhle byl odvážnej a pořád na mě takhle otáčel hlavu :D Dnešek mi celkově hodně zlepšil dojem z celýho treku, i když ty brody byly docela drámo, celkově to byl míň fyzicky náročnej den, kterej jsem si hodně užila :)

6. 4. 2015 /PONDĚLÍ/
Damon, co řídil motorovou loď, která nás v pondělí ráno převezla o “3 dny zpátky”, byl člověk na správným místě, extrémně si jízdu užíval a my jsme tak krom ušetřených 38 kilometrů měli docela adrenalinovej zážitek, když s námi kličkoval mezi potopenými kmeny nebo vyjížděl peřeje v dost slušný rychlosti. Párkrát jsme zastavili úplně nečekaně na místě, kde nebyla žádná značka ani náznak kotviště, zato tam čekal nějaký postarší kiwi člověk s ušmudlaným batohem, místní to asi mají na háku a využívají motorové lodě pro turisty místo autobusů :)

A pak nám zbývalo asi 18 km k autu. V porovnání s tím, co jsme zvládli, relativně pohodová cesta, ale po čtyřech dnech chůze už to na mě bylo docela dlouhý a těšila jsem se, až zapadnu do VaNZe. Během cesty jsem kluky překvapila čokoládovýma vajíčkama podél pěšinky :)

Oproti cestě “tam” jsme tentokrát našli cestičku k Hidden Falls a od Hidden Falls Hut jsem už s napětím očekávala parkoviště za každou zatáčkou (to nám zbývalo ještě asi osm kilometrů, ale… noaco).

“Co ty nohy, Cass?”
“No, jdu…”
“To vidím, že jdeš, ale našlapuješ, jak kdybys měla obrnu.”
Miláčci <3

A byl tam! Čekal na nás, v pořádku, dokonce se i nastartovat povedlo na první pokus. Jak jsme si předem naplánovali, odjíždíme zpět do Te Anau, hraje Sentiment na tři body, do čelního skla narážej’ žlutý padající listy a je to takový zvláštní uvědomění, že se o slovo vážně hlásí podzim.

Plácnem se přes kapsu s kempem, za $17 na osobu jsme na tomhle tripu ještě nespali, ale tentokrát to stojí za to. Fiordland Holiday Park má skvělý zázemí, umývárnu level čtyřhvězdičkovej hotel, umyvadla v černým mramoru a Remington fén na vlasy z poloprofi řady u každýho z nich je hodně příjemná záležitost. A ta nejdelší horká sprcha by mi po výkonech předchozích dnů stála i za dvojnásobek. Aww.

Na treku jsme se naučili a okoukali zas spoustu novejch věcí. Hlavně jsme se poučili, co se týče jídla. To, co jsme udělali (konzervy) – never ever. Při první příležitosti kupujeme přenosný vařič, který váží včetně větší bomby stejně jako plechovka fazolí, a poneseme (jestli se ještě někdy vydáme na podobnou výpravu) lehlé suché věci jako vločky a sušené sojové mléko na snídaňovou kaši, kuskus, lyfiolizovaný hrášek a ovoce, trochu koření (ok, a pár tuňáků), bude mnohem snazší uvařit si čaj… Každej gram v batohu se počítá a má výraznej vliv na to, jak se půjde.