September 3, Monday

Ovládli jsme Prahu!

Byl to náš první a na dlouhou dobu asi taky poslední závod, vlastně jsme to ani nijak závodně nebrali.. Byla to pro nás taková výzva, motivace vydržet běhat celé léto. (I když poslední dva týdny spíš důvod, proč neběhat – nesnáším, když něco musím.. a začínalo to tím “musíš” zavánět..). A víte co? Bylo to neskutečně super! Nepopsatelnej zážitek, nevěřila bych, že to může být takový a že endorfiny zamakaj’ tolik, že se ještě druhý den ráno probudím s euforickým pocitem :) Jsem nadšená.

Měsíc jsme se všichni modlili, aby nebylo pětatřicet stupňů. Asi jsme to přehnali. Týden předem hlásili na sobotu déšť, ale večer předem a ráno to vypadalo, že možná bude jen těch patnáct stupňů a obejdeme se bez vody. Ale to bysme asi nebyli my, aby dvacet minut před startem, když na nábřeží stál vyštosovaný nekonečný dav nadšenců v černých tričkách, nezačalo pěkně pršet. Nepřestalo do konce závodu a nakonec jsme zjistili, že nejen, že nás to nijak neobtěžovalo (jen pozor na mokré tramvajové koleje – klouže to jak blázen :D), vlastně to bylo docela příjemný.

“Čip na měření času upevněte na tkaničky” se ukázalo jako slušný hlavolam :D Zařídit, aby šly dobře utáhnout, nelámal se a nikde se neplácal, mě stálo nejedno přešněrovávání. A nebyla jsem v tom rozhodně sama :D

Tomáš je prej ready to run. Tyčinky snědl, kamera zůstala. Škoda, že asi tři minuty před cílem došla paměť na kartě a naše vítězná gesta zmizela v nenávratnu.

Týmeček!

Vyskytli jsme se na jedné z oficiálních fotek – na startu

Tom si úspěšně umrtvil bolavou nohu, zkoušeli jsme trochu pobíhat a poskakovat, aby jsme nezačínali úplně zmrzlí. Povedlo se mi si při tom úspěšně si zvrtnout dosud zdravý kotník ještě před začátkem. Naštěstí dobrý. A běželi jsme. Teda po tom, co nám tři minuty trvalo jen to, než jsme se dostali ke startovní bráně. Tam se spustila časomíra. Neskutečných lidí, neskutečných. S Impym, který měl ambice minimálně dohnat vodiče na 55 minut, jsme se rozloučili asi 500 metrů po startu. Na kilometru a půl mě chytla strašná křeč do břicha z ničeho nic a myslela jsem, že budu muset odejít a možná ještě cestou někde umřu xDDDDDDDDD Boží, ne? :D Tak jsem to asi dvě minuty rozdýchávala, čímž jsme se dostali na pace asi 5:56 a věděli jsme, že prostě to musíme dát pod šest. Další dva kilometry jsme běželi ještě hodně pomalu, už jsem se mohla docela i narovnat a na Václaváku už se mi běželo celkem dobře. S každým půl kilometrem jsme ubírali vteřinku z pace, užívali si povzbuzování a plácání si s přihlížejícími, pomáhalo nám rytmické pískání – fandění pořadatelů, četli nápisy na trikách ostatních a užívali si běh. Povedlo se nám bez dalších komplikací doběhnout v čase 56:19 (podle Nike+ running) nebo 56:22 (podle čipu), čímž jsme absolutně předčili svoje očekávání a byli (a pořád jsme) strašně šťastní. A je to pod hodinu! T. by to asi zvládnul i líp, kdyby ho náhodou někde cestou třeba nezradilo koleno, ale běželi jsme to spolu a za to jsem taky moc ráda :) Sama bych si to určitě neužila tolik, sdílená radost se násobí :) Adam si to dal za 51 a nějaký drobný, absolutně smekám! (On má dlouhý nohy!! :D:D:D)

Děkujeme za tuhle akci, ideální příležitost dokázat něco i pro amatéry a počítačové děti jako jsme my tři, možnost taky zažít tu atmosféru závodu, navíc, pokud si neděláte nějaké nároky na výhru, v přátelském a nekonkurenčním prostředí, vlastně si vyberete jen to dobré :D Příští rok se určitě rádi zúčastníme znovu. A pojďte do toho taky, stojí to za to!

Jestli jsem běžela celou cestu s takovýmhle úsměvem, děsí mě to :D

Poznatek dne: Nikdy jsem nevěřila, že je možné vydýchat vzduch v otevřeném prostoru. Je.

Někdo si stěžuje na nedostatečný kapacity šaten, toalet, málo obsluhy v úschovně, přeplněný tramvaje.. Tohle asi nikdy nepochopím, nedokážu si nechat kazit ten zážitek takovýhlema blbostma. Tak prostě přijdu oblečená ve sportovním, ve frontě na batohy pak trochu vydýcháme, hodíme na sebe mikiny, dojdeme dva kilometry k autu (když doteď můžou všichni běžet deset, tak ono pak pár minut chůze většinu zrovna nevytrhne)  a v něm se převlečeme, čau, neřešim a spokojeně cestuju domů. Určitě lepší, než se zpocená, ač v čistém oblečení, cpát v tramvaji.

Tak.. Letošní letní challenge completed :) Docela se těším, až si zas půjdu zaběhat jen tak, bez myšlenek na to, jestli já to uběhnu nějak slušně, nebo ne :)