September 12, Wednesday

Musím psát víc. Musím psát i o obyčejnějších věcech, musím psát, když mi přijde, že není moc o čem nebo se mi nechce. Dneska mi Nat citovala na jabberu nějaký věci z mých postů z července (!!!) a prostě bych si na to už nevzpomněla. Uvařila jsem si na to čaj, vzala teplé ponožky, pustila si starý best off Offspringů a doplním si tu nějaké resty.

Máme tenhle týden relativně volněji od práce, neb momentálně většina rozdělaných projektů nevisí na nás, ale na druhých stranách. Což je horší, protože mám pocit, že zbytečně teď proflákáme nějaký čas, který jsme práci mohli věnovat a budeme všechno muset dokončovat až v semestru, kdy jsme chtěli mít čistý stůl, všechno dokončené.

Snažíme se využívat posledních volných dnů před návratem do ústavů. Byli jsme…

…na výletě na kolech v Kostelci nad Labem, při čemž jsem si odkrouhla i dosud zdravé levé koleno…

…dívat se na louce na modely letadel a kralupské scenérie, na malinovce na bruslích (ale bylo zavřeno, druhý pokus už se konal v otvíracích hodinách zahradního občerstvení)…

…na romantické večeři s take-away čínskýma nudlema…

…mnoha dalších společných jídlech doma, v restauracích, hospodách i bistrech…

…a tak. Spokojeně si žijem spolu a jsme šťastný.

Nechápu, jak jsem takových let mohla nejíst kukuřici. Vlastně jsem ji začala jíst až letos v létě a zjistila jsem, že jí miluju prostě. Stává se mi to pořád.

Podezřele často jsme k vidění ve zlončické hospodě. Většinou pod pracovní záminkou (rozšířit internety i na zahrádku, upravit zařízení, přepojit zařízení, inovovat internety, nastavit kdesi cosi), ale možná nás tam spíš táhne dokonalý naložený camembert. Mimochodem – sýr s plísní (tou správnou, of course) by do mě před rokem nikdo nenacpal.

Musím se zlepšit ve fotbálku.

Pár důvodů, proč se těšit do školy :) Zatím na nové radosti nebyla moc příležitost.

Poslední dobou se mi nikdy nepovede dopsat post v den, kdy ho psát začnu. Všichni milujeme ten převrácenej režim. Začíná mi to přerůstat přes hlavu. Nikdy se mi tohle nestávalo, ale ráno se nemůžu donutit vstát. Byla jsem vždycky zvyklá sama od sebe se budit v mezi sedmou a osmou hodinou, svátek byl, když se mi povedlo vyspat se do půl deváté. Teď když z nějakého důvodu MUSÍM (jakože fakt musím) vstát třeba před osmou, nestačím se pak divit, jak jsou ty dny dlouhé. Musím s tím něco udělat, trochu se vrátit po třech měsících do “normálu”. Do mýho normálu. Mám tak trochu tušení, že zvykat si na vstávání do školy nebude úplně jednoduché.

Pořád nemám vyřešené ty komentáře. A pořád nevím, co s nimi. Jinak už by to bylo, žejo. Protože kdybych to mohla udělat, tak to mám na to-do listu a já jsem přeborník ve tvoření (a docela i plnění!) to-do listů.

Těším se na příští víkend. Jestli všechno (všechno = odjet) vyjde podle plánu, vypadá to na velmi podařený poslední předškolní výlet. Plánovat zbytek budem cestou. Předem to nemá moc cenu, protože to, jestli odjedeme, není úplně jisté. Potřebuju víc akčních kamarádů!

Myslela jsem si, že to dneska bude chaos, ale tohle je asi i na mě moc random výplach mozku (a iphonu). Pardon. Ale já bych na ty věci určitě zapomněla. A to nechci.