October 9, Wednesday

Nějakej závěr za letošním létem jsem se chystala napsat. Když mi včera přišla zpráva, že mi vypršela platnost posledního zahraničního datovýho balíčku, uvědomila jsem si, že jako léto už je fakt over a že už bych to neměla odkládat. Předem sorry, už teď vím, že to asi bude spíš dost neuspořádanej proud myšlenek, než cokoli jinýho, ale pro sebe to tu mít chci.

Co se týče mýho au-pair života – měla jsem obrovský štěstí v tom, že ačkoli jsem na rodinu a zejména hostmum měla špatnou referenci a tím opravdu nic moc vyhlídky, riskla jsem to. Riskla jsem s to s tím, že když to bude vojna, dva měsíce se přežít dají, v nejhorším případě jsem pořád v UK, relativně blízko, odkud není problém se sbalit a chytit první letadlo domů. A s tím, že se alespoň budu těšit zpátky do školy a budu si vážit toho, že můžu studovat.

A ono to všechno nakonec bylo úplně jinak. S hostmum jsme si sedly. Hlavně proto, že jsem v ní naprosto viděla svoje starší já. Ona byla stresař, ačkoli v domácnosti, tak workoholik, člověk, se mohl docela přetrhnout, aby se ostatní měli fajn, který má neustále nabitý program a jakmile by jí jedna věc nevyšla, okamžitě by se sypalo všechno další. A stávalo se to. Docela často.  Proto jsem se snažila jít jí na ruku, říkala jsem si, že když už tam jsem, byla jsem připravená pomoct i mimo svojí pracovní dobu, když jsem zrovna neměla nic extra nutnýho v plánu. Ona za to neměla absolutně problém s tím, když jsem i o všední dny mizela na noc, vracela se druhý den dvacet minut před tím, než jsem měla začít pracovat, když jsem si občas chtěla přehodit pracovní hodiny, bylo jí jedno, když jsem se sbalila v pátek navečer a přijela domů kolikrát až v pondělí ráno. Práci navíc mi vždycky zaplatila, nevadilo jí, že si na víkendy beru s sebou auto, a když asi třikrát za léto chtěla, abych byla večer doma s mladšími dětmi, nabízela mi, ať si pozvu kamarádky. Věřila mi tolik, že mi nechala čtrnáct dnů plně pod palcem dům, aniž by jedinkrát testovala nějakým Skype hovorem nebo telefonátem na pevnou, jestli jsem fakt doma a hlídám ho tak, jak jsem slíbila. Napsala mi sama od sebe skvělou referenci, což taky není úplně standard. Jako takovou, že mě až dojala.

Nestarala jsem se (jen) o děti. Být au-pair znamená být minimálně taxikář, manažer, kuchař, psycholog, učitel, uklízečka, sekretářka a zdravotní sestra v jednom a ještě to ideálně zmáknout s úsměvem na rtech. Překvapila jsem sama sebe tím, že jsem to zvládla bez nějakých psychických excesů, nevěřila jsem totiž, že to půjde takhle hladce. Ale děti byly super. Krom pár momentů s blbou náladou byli všichni vychovaní, slušní, vždycky poděkovali za jídlo nebo jakoukoli pomoc. S většíma holkama jsme si měly co říct, párkrát jsme stihly vyrazit společně nakupovat nebo na kafe a přišlo mi, že mě berou víc jako kamarádku než jako jednoho z mnoha lidí, co pracuje pro jejich rodiče.

Najezdila jsem stovky a stovky mil na levé straně, naučila se vařit podle receptů jídla, o kterých jsem neměla tušení, jak mají vypadat nebo chutnat (což jsem do tý doby zásadně nedělala), ochutnala a zjistila, že chci jíst spoustu věci, který jsem předtím neměla / neměla ráda / neplánovala ochutnat. Takže díky UK za rozšíření jídelníčku minimálně o cukety, mletý maso, Dolmio a cibuli v míchaných vajíčkách. Díky levným CDčkům z Poundlandu jsem objevila spoustu nový skvělý hudby a po letech jsem zjistila, že mi sedí balconette bra, což byl střih, který bych si dřív nikdy nevybrala :D

Tohle asi k “pracovní” stránce věci. Mnohem důležitější pro mě byl ale ten zbytek. Dva měsíce v UK mi neuvěřitelným způsobem otevřely oči a asi dost významně ovlivnily můj budoucí život. Zjistila jsem, že spoustu věcí chci vlastně udělat úplně jinak, než jsem si doteď myslela – nebo možná jsem si je spíš nalhávala. Myslím, že jsem hodně poznala sama sebe. Neříkám, že jsem změnila, protože si myslím, že lidi se nemění. Ale vymknula jsem se na nějakou dobu takovýmu tomu tlaku a očekávání svýho okolí, zvykla si na život samostatný jednotky, dělala fakt jen to, co jsem chtěla já sama a přestala podvědomě přemýšlet o tom, co by na to asi řekli ostatní. Taky mi na některých lidech záleží ještě víc než dřív (a nebo jsem takové potkala nově), vážím si jich a jsem fakt ráda, že je znám, že mají svou roli v mým životě, na druhou stranu ale co se týká jiných, jsem bohužel trochu nepříjemně přišla na to, že to, co jsem považovala za samozřejmost, není úplně samozřejmý pro ně, a že v některých případech musím prostě myslet víc sama na sebe, hrát za sebe. Jsem zpátky něco málo přes měsíc, což není úplně dlouhá doba na nějaký definitivní závěry, ale zatím mi tyhle postoje drží a doufám, že vydrží i dál. Jsou to věci, díky kterým jsem byla a pořád jsem mnohem šťastnější a vyrovnanější.

To, jaký pocity z léta mám, úplně dokonale vystihla Natálka tady, fakt bych to už nenapsala líp, protože přesně takhle to bylo a přesně takhle to vidím taky.

“Dneškem skončilo jedno nejlepší léto, co kdy bylo. Léto, kdy jsem pochopila spoustu věcí, prožila úplně nový věci, věci někdy bez jediný kapky alkoholu. Léto, kdy jsme s holkama byly fakt všude, kde jsme mohly a užívaly jsme si každou vteřinu naplno, jako by každej den měl bejt náš poslední a každý druhý ráno jsme se už neměly probudit. Možná mi to na chvíli změní život. Možná mi to na dýl změní život.”

AMEN.

Mám teď rozečtenou  Veroniku od Paula Coelha a zmiňuje tam určitou hořkost. Přijde mi už dlouho, ale po návratu ještě mnohem víc, že obrovská část lidí v mým okolí něčím podobným trpí. A je to smutný. Ale – jaký si to uděláš… Celkově návrat pro mě byl hodně těžkej, ale co jsem mluvila s pár lidmi, co mají za sebou nějakou podobnou zkušenost, ať už se vraceli až z USA nebo “jen” z Mallorcy, mají to všichni stejně – byli bysme všichni zralí skoro na nějakou skupinovou terapii :) Ale to jsou věci, který tu nedokážu už popsat, který pochopí asi jen lidi, kteří vědí.

Není to pro každýho, to určitě neříkám. Ale  každýmu z vás bych přála ty pocity, který jsem dnes a denně měla, nějaký podobný prozření, zjištění, jak jste nebo můžete být spokojení, šťastní, žít naplno.

Jsem vážně vděčná za to, co jsem mohla zažít.

Memories are bittersweet
good times we can’t repeat.
Those days are gone
and we can never get them back.

Ale přijdou zase další, jiný, nový… :) Life goes on. A já už mám zase plnou hlavu nápadů.

Mysl bojovníka.