October 3, Thursday

“Vy jste pily?”
“Ne, my jsme lidi.”

9.9. 19:30 – 10.9. 10:00, my čtyři, pár pod nulou, 20 km v nohách, zážitek k nezaplacení. Aneb mise “východ slunce na Sněžce”, round #2.

Start omylem na blbým místě někdy po sedmý večer, “ať nemusíme spěchat”. Pršelo celej den předtím i celej den potom, ale věřili jsme, že tentokrát to vyjde. A dobře jsme udělali.

První pauza na Richterově boudě, zajímavý setkání, vrtulník, vstupenky do vrtulníku, málem letíme do Tater. Prý nosíme ty legíny proto, abysme mohly ukazovat pěkný nohy. AHA xDDD Doteď jsem si připadala blbě, že nemám nic jinýho s sebou, co bych si bejvala mohla na sebe na túru. Ale ono to bylo vlastně schválně teda :D

“Vy jste ségry?”
“Ježiš ne, proč?”
“No, máte úplně stejnej úsměv!”
…
“Jaro, že jsou si podobný?”
“No, jsou, ale maj každá jinej úsměv.”

Čas jít dál, jinak bysme tam asi už zůstali do rána. Tma jak v pytli, na chvíli ztracená čelovka, někdo připomene první horor a už se nemůžeme zbavit myšlenek na to, co všechno by se nám mohlo stát. Jakmile vylezeme z lesa kousek pod Výrovkou, otevře se nad náma nebe s MRAKAMA hvězd. A padají, jedna za druhou, kouzelnej večer. Střídáme se v přáních a hledáme souhvězdí, ale nikdo moc žádný nezná.

“A měsíc je?”
“No je, září.”
“A kde…?”
Miscommunication. Měsíc nezářil. Nebyl nikde.

00:01, prohlašujeme právě donesenou čočkovou polívku od posledního zaměstance v restauraci na Luční boudě (DÍKY!!) za narozeninovou, jedna líp než druhá zpíváme spontánní kolektivní happy birthday a svíčka na mobilu překvapivě nejde sfouknout :)

Dřevěný lávky nad rašeliništěma se ve svitu čelovky a skomírající baterky třpytí. Tak to je asi pod nulou, no. A klouže to. Hodně. Tudy jsem vždycky chtěla jít. Představovala jsem si to teda ve dne, tyhle můstky, co znáte z pohledů. Třeba někdy. Osoba s nejlepším rozhledem hlásí ostatním želvy na cestě, protože alespoň párkrát měl každej z nás na mále.

Nekonečná hodina na zápraží Českopolský. Ne, tohle nepůjde. Musíme se zvednout a jít. Díváme se na Polsko, hádáme, co jsou zač blikající pruhy červených světel na horizontu a nemůžeme přestat zírat na kmitající oranžový hvězdy, který nechápeme. Po necelý hodině pomalý chůze se zastávkama jsme nahoře. Pořád je jasno, nádherná noc, jen fouká studenej vítr. Ale proti loňský zkušenosti tohle hodnotíme jako procházku růžovým sadem. Kempujeme pár hodin v ***, než přijde čas.

Vidět východ slunce na Sněžce je něco, bez čehož nemůžete umřít. Měli pravdu. Stáli jsme tam, koukali, neřekli ani slovo, ale cítili to všichni stejně.  A ve chvíli, kdy jsme uslyšeli hluk a z mlhy se začal nořit ten vrtulník.. Něco nepopsatelnýho. Byli jsme šťastný. Chvilka takovýho toho fakt krásnýho, neuvěřitelnýho pocitu štěstí, kterej přebije úplně všechno ostatní, kdy zapomenete, co všechno na vás čeká dole. Díky za tohle.