October 10, Thursday

Jsem strašně zaneprázdněná teď. Jakože more than ever asi. Vždycky mám pocit, že už víc dělat nemůžu a vždycky pak zjistím, že limity jsou zase někde úplně jinde ještě. A jsem spokojená takhle! Jsem namotivovaná, mám inspiraci, nápady, chuť dělat víc a vymýšlím pořád další věci. Čekala bych spíš únavu a nechuť už. Ale ne. Nemám moc ráda angličtinu ve škole, nebaví mě dělat cvičení z knížky prostě. Ale včera jsme měli v reading part pěknej článek od nějakýho psychologa o tom, že vytížení lidi, co se musí neustále na něco soustředit, jsou mnohem šťastnější. Tak ono to je i vědecky podložený, aha.

Ke škole a práci mám teď ještě stáž v časopise. Po prvním týdnu semestru jsem měla těžkou je-to-všechno-tak-k-ničemu krizi, že sehnat nějakou aktivitu, která mi bude připadat zajímavá a přínosná, bylo úplně nutný a hlavně takový… životabudící :) A pro člověka, jako jsem já, je práce jako takhle výhra, užívám si to! Konečně vidím naživo celý ten proces, dostanu se k profesionálním focení i sazbě, ke všemu, co mě zajímá <3 O fajn místu a kolektivu ani nemluvě.

Abych se ze všeho úplně nezbláznila, snažím se občas pořídit nějakou kulturu/přírodu/sport. Byli jsme na předpremiéře Rush, od minulého týdne už je v kinech běžně a vřele doporučuju :) RedBull letecký den, vinobraní na Mělníku, čtvrteční Bakeshop s Adou a Back to school na Výstavišti i přes šílenou rýmičku, která mě ničila celý minulý týden. Snaha na chvíli vypnout hlavu fyzickou prací a víkendem na horách úplně nevyšla, protože práce a deadliny mě pronásledovaly i tam, ale i tak bych ráda odjela i na tenhle víkend, dokud je ještě trochu hezky, je potřeba to využít. A využívala jsem toho i včera odpoledne, po dvou týdnech jsem se konečně cítila dost zdravá na trochu běhu. Boží, boží, boží to bylo <3 A prý jdeme s Kryštofem na Designblok.

Koupila jsem si světle tyrkysovej kartáček na zuby a byl to zvláštní pocit. Jako bych úplně udělala něco pro svůj osobní rozvoj, nebo tak. Zkusila jsem novou věc. Zásadně si totiž VŽDYCKY kupuju růžovej. Zrovna se mi to hodilo nějak napsat N. do komentářů.

O víkendu jsem asi po čtyřech letech kódovala web a včera jsem po šesti letech navrhla nový pracovní stránky. Felt so good. Hlavně jsem už fakt dlouho chtěla udělat nějakej web v černobílý/stupních šedý s doplňkovou žlutou a nikdy se mi nepodařilo to nikde protlačit, nehodilo se to. Tak konečně to mám <3 A pracovní web, to už je jen krůček od novýho designu blogu, který si přeju už nějakej ten pátek… Tak třeba do dvou tří let se zadaří :D

Docela je na čase přijít s nějakým alespoň trochu plánem, co se mnou dál. Sice jsem ještě nezačala psát bakalářku, ale chystám se udělat maximum pro to, aby se mi letošní ročník neprotáhl ani o týden dýl, než bude nezbytně nutný. Tak abych si na jaře nemusela trhat vlasy za to, že jsem prošvihla nějakej deadline, co byl na podzim. Ale momentálně jsem ve fázi, kdy jsem každej den nadšená pro něco úplně jinýho a nevím, co bych radši dělala dřív :)

Story o tom, jak Káťa v srpnu řekl, že by taky jel na takovej trip, jako se chystáme my, ať mu teda aspoň pošlem pohled. Spousta pohledů ho měla čekat doma v UK po návratu z “dovolený” v ČR, když už něco dělám, tak pořádně, žejo! Ale nečekaly.. A začalo pátrání – kdyby mu z adresy nevypadla stovka před číslem 51 v adrese… :D

Následovaly pokusy dozvonit a dobouchat se, neúspěšně. Na další level se bojovka posunula vysvětlujícím dopisem. Ten už měl úspěch alespoň takový, že obyvatel domu č. 51 zavolal, ale pro jistotu skoro nemluvil anglicky a po poště z celý Evropy pořád ani památky. Jestli tohle někdy dopadne, tak to budou nejzaslouženější pohledy ever :D Ale ony za to stojej XDDDDDD

Trocha narcismu, toho, jak jsem se snažila nešířit bacily a místo toho jsem spíš děsila lidi, a něco trochu k zamyšlení na závěr.