November 5, Tuesday

Ve čtvrtek ráno zpráva.

“Luc, fakt potřebuju pomoct.”

Následuje smršť 92 dalších smsek s jediným cílem. Dostat Téru mojí z Londýna domů. ASAP. Nemůže mluvit do telefonu, nemá telefon, ze kterýho by se dostala na internet, ani počítač. Strach, nervy, spousta hledání, klikání, peněz, po třech hodinách mojí vyklepanosti u počítače má teda konečně v ruce novou letenku a lístky na autobusy. Drama trochu. Původně počítám, že ji v pátek v noci vyzvednu na letišti, nakonec pak ale ne a na detaily si musím počkat do neděle. Ještě jednou díky britští lidi za ochotu a nabídky pomoci, všechno naštěstí v rámci možností dobře dopadlo.

Večer jsme byli na předpremiéře About time v kině Atlas. V Atlasu to byla taky moje premiéra, nikdy jsem tam předtím nezabloudila. Velkej tip na film, milý, s nápadem, a hlavně motivující prožívat každej den do poslední minuty <3 Mám ráda Rachel McAdams a Richard Curtis opět nezklamal. A hrajou tam The Killers <333 Další plus. Mockrát díky týmu eDarling, který akci pořádal, za pozvání, bez nich bych si to totiž asi nechala ujít a teď vím, že by to byla vážně škoda. Tohle chcete vidět!

“Jsem koukala, co to tam máš, jsem myslela vytetovaný třeba happiness, nebo tak něco…”

V pátek prototyp práce “lehce pod tlakem”, aneb když ráno musíte začít dělat na něčem, co se večer má prezentovat před 400+ lidma. A normálně byste na tom dělali tak týden. Okay. A co? Samozřejmě, že to vyšlo, jak jinak, žejo. Za odměnu jsem šla ke kadeřnici. Měsíc chci jít, čtrnáct dnů se těším na to fakt, co jsem se objednala. A večer brečim, že jsem se neměla nechat stříhat. Achjo, no. A to jsem posledně byla TAK spokojená. Tak bye, pěkný vlasy, snad za půl roku zase..

Párty párty. V pět ráno jsem nešla spát už dlouho.

Technika mě nemá ráda. Jako by nestačil trackpad, kterej začal zlobit měsíc po záruce, začalo stávkovat levý tlačítko myši. Moc klikám asi. Když jste děvče odvážné (bylo to koš teď nebo koš za pár hodin, tak ono nebylo vlastně tolik o čem přemýšlet) a nechce se vám dávat litr za novou… Vyplatilo se, snad ještě chvíli vydrží.

Prej “neuvěřitelná“. Mám ráda to slovo <3

V neděli KONEČNĚ teda celá pravda o výletu do Londýna, kterej nevyšel zrovna podle představ, volnej byt a holčičí odpoledne, šest hodin nepřetržitýho povídání a kdyby netroubil pan Č. za tmy před domem, povídáme do rána. A kdybysme si mohly povídat i o seriálech, tak možná třeba doteď, dřív jsme tím dokázaly trávit hodiny. Ale nemohly jsme, protože jsem od začátku prázdnin neviděla jedinej díl jedinýho seriálu snad. Prej ať jsem na sebe pyšná a hlavně nezačnu zase koukat, že budu závislák, říkala Éla. Je pravda, že dřív jsem fakt čekala na každej novej díl, musela ho vidět hned a teď mi to fakt nechybí. Štěstí jediný asi, kdyby mi to chybělo, tak bych se asi musela zabít, protože seriály jsou věc, kterou do svýho časovýho plánu každodenního prostě nenacpu už.

Sehnat zimní boty je PEKLO.

Česká pošta se opět vyznamenala. Balík poslanej s tracking number obletí půl světa za pět dní a pak ho ztratí na třiceti kilometrech mezi Prahou a Kralupama. Proč ne. Reklamovat ho musí odesílatel a mě pak teda v případě úspěšný reklamace vrátí peníze, ale to, že jsem v něm měla krém, kterej normálně stojí dvoj- až trojnásobek, než za kolik se mi ho povedlo pořídit, mi to nevynahradí, žejo. A ta akce samozřejmě dávno není. Urážka.

Budím se každý ráno s podezřele dobrou náladou, i když jsem strašně strašně unavená a kdovíco všechno. Nevím, co se mi stalo. Ale je to příjemný.