November 20, Thursday

“Jdu napsat naší ranní routine, tyvole, fakt to jdu napsat!!!” tlemím se a jak rychle otvírám notebook, hrnek s čajem má hodně na mále. Každý ráno poslední týden je do detailu stejný.

Zvoní mi budík v 6.15 a druhej v šest dvacet. Do tý doby stihlo zvonit Natále průměrně osum budíků, ale rozhodně ji to nijak nevzrušuje. Během dvaceti minut na sebe naházím “domácí” oblečení z přechozího odpoledne, vyčistím si zuby za čtení zpráv, který mi přišly z Čech během noci a zpravidla řeším nějakej průser. Třeba že nám poslali asi 6475 kg balík s 250 plakátama na fakturační adresu místo dodací a moje babička je teď doma vyděšená, co to vůbec je, co s tím má dělat, neunese to a spousta těch plakátů musí být během pár hodin zabalená a na cestě. Dole u stolu sedí Káťa a dojídá snídani. Prohodíme pár slov o tom, jak on od půl šestý nespal a já spala naopak v úplným kómatu, já místo snídaně pořád řeším, před tři čtvrtě pořád s telefonem v ruce nazouvám boty a vezu ho na sedmičku do práce.

Vrátím se domů a s hrnečkem zelenýho čaje si u stolu v obýváku čtu něco na telefonu. O půl osmý ťapkání po schodech, rozcuchaná Nat ve spacím triku s kočkou a spacích kalhotkách s kočkou začíná den (a teď přísaham, že fakt jo!!) slovy:

“Ten život je úplně napiču,” a když zvednu oči, pokračuje.
“Tyvole, jsem nejtlustší člověk na světě.”

Dneska už jsem se fakt začala smát, že to není možný. Ze schodů zapluje rovnou do kuchyně, nasype se mističku gluten free müsli, na stůl položí hrstičku léků a začne se tím krmit. V tu chvíli jí dojde, že je zataženej závěs.

“Tady je úplně ŠÍLENÁ zima,” a roztahuje (tady je úplně šílená zima pořád)
“To ne, to ne tohle!!” vřískám já, když mi nečekaně slunce z bočního okna vypálí oči.

Chvíli se handrkujem o to, jestli bude zataženo nebo si přesednu na jiný místo, aby mi nesvítilo do očí, dojí si gluten free müsli, dopiju zbytek už studenýho zelenýho čaje, Meďák má před sebou touhle dobou ještě dvě hodiny spánku, Káťa hodinu práce za sebou. Koukám na svůj soupis toho, co jako nezaměstnanej člověk potřebuju dneska udělat a očividně už bych měla sakra začít :)

That’s it. Už jsem se musela smát dneska fakt, jak Nat každej den přijde s tou stejnou hláškou ráno. A hlavně to vůbec neví :D

Máme i takovou večerní podobnou věc, kdy přesně vim na minutu, co se kdy stane, protože když přivezu Katieho z práce, je trochu roztěkanej a rozlítanej a má vždycky nějakej first world problem a něco vypráví a zařizujem ještě cestou něco ohledně jedný bejkárny, co jsme si vymysleli, tak jsme nadšený takoví a něčemu se smějem. Natálička stojí u plotny a dodělává večeři, kterou jsme začaly předtím, než jsem pro něj jela. Vlezeme do obýváku šoupacíma prosklenýma dveřma z naší 2×3 metry zahrádky, oba máme plný náruče nějakejch věcí, on zakřičí: “Lásko, jsem doma!”, všechno sesypem na zem, pokud nám to ještě neupadlo do týhle chvíle, ona se otočí a rychle jí začnem zasvěcovat do toho, o čem jsme se bavili do tý doby, a jak mluvíme rychle, strašně se smějeme, ona se zeptá: “Vy jste něco hulili?”, všichni se nahrnem do mikrokuchyně, abysme asap doplácali to jídlo, do toho nově vzniklej ruch přiláká Meďáka z pokoje a jdeme společně večeřet :D

“Káťo, jsem doma! Seš taky doma?”

“Jsem myslela, že bych tě dneska z lásky vzala..”
“Kam, kam?!” *výraz nadšenýho štěněte*
“Do obchoďáku!”
Jsem cestou autem viděla ceduli na Arts centre, tak jsem chtěla vzít já ji tam, jestli tam není vysoký vstupný, ale očividně má pro mě lepší plán :D

“Co je to za divnou houbu v lednici?”
“To je lívanec.”
Společné soužití přináší neustále nové objevy.

“Co je tak cirka za den?”
koukám na Thu 07:45 v pravým růžku monitoru
“Cirka čtvrtek…”
“A to fakt jen tak stříláš, nebo to víš přesně?!

Dneska by nám měli zapojit po 10 dnech internet. Ale pozor jako, NEOMEZENEJ! :D

Jedna útulná scenérie z našeho domova za závěr.

Nat napsala o Thajsku! Já i když mám kupičky poznámek všude možně,  jsem to prošvihla strašně, bych to už nedala takhle do detailu a jinak to pro mě nemá moc smysl, tak jsem ráda, že si to můžu přečíst taky u ní :)