May 27, Friday

Včera mi bylo vyhrožování, že pokud se během dnešního dopoledne nezmění hash indexu angelic, bude mi to tu smazáno, takže víte, komu vděčíte za tenhle post :) Mám hodně, co vyprávět, docela jsem z psaní vypadla. Chtěla bych to nějak stručně dohnat, píšu už tolik let, že mi tu ani tohle období chybět nemůže. Až si jednou všechny ty roky vytisknu, tak ať mám komplet paměti.

Pátek třináctého května a den našeho posledního zvonění. Vzhledem k datu jsme zvolili zombie převleky. Krásné počasí a všudypřítomná bujará zeleň zrovna sice nepřidávaly zombie atmosféře, ale naší náladě určitě ano. Hodně lidí se mě ptalo, kolik jsme vybrali peněz a tak. U nás to není zvykem, ani nechodíme po městě a tak, u nás se dělá ráno čóro před školou a ke konci vyučování nějaký program pro studenty a profesory. Pořádali jsme závody dvojic profesor + student na opičí dráze, vydražili jsme naše rozbory četby k maturitě za 4000 Kč a náš nejvíc rozsekanej fotbálek z druhý ruky za tisícovku, nechápu. Takže bez peněz jsme taky neskončili :)

Tomášovo úprava, prý že láska až za hrob :))

Kdo nechce číst o maturitě, nechť se přesune o tři odstavce dál :) Ale mě tyhle věci vždycky zajímaly, takže vám to napíšu.

Svaťák.. Byla jsem u bratránka, třikrát v Praze kvůli práci a pořád mi přišlo, že mám spoustu času. Vždycky jsem měla problém se něco učit, ale přesvědčovala jsem sama sebe, že kdyby to bylo fakt důležitý, kousnu se a fakt k tomu sednu a naučím se to pořádně. Kecy, kecy, zjistila jsem, že to vůbec není pravda. Jakmile jsem byla doma sama, lákal mě neustále počítač, když tu někdo byl, rozptylovala mě jeho přítomnost, zvuky… Trochu jsem se dokázala učit u Toma, přece jen má pokoj dál od všeho domácího dění a jeho počítače mi tolik nevadí, když tam nemám svoje věci. Nejvíc mi vyhovovalo čtení a následné přeříkávání otázek aspoň trochu z paměti s Térou, ale tempem 5 otázek za sedm hodin bychom musely začít někdy v prosinci. Kluci morálku udrželi o něco víc a otázky na informatiku byly o dost kratší (jen na 5 minut) a dvanáctihodinovka procházení otázek dohromady s nimi mi dala absolutně všechno, co jsem potřebovala vědět. Tak, abych mohla vážně říct, že je umím, jsem uměla všehovšudy asi dvě otázky :D Budu muset přijít na způsob, jak se učit, přeci jen moje studijní kariéra snad ještě nějaký ten rok potrvá a bude daleko hůř..

Pondělní zahájení, Téra ve fázi “já prostě chcípnu, neudělam to, neumim nic” na náladě nepřidá, třikrát samý jedničky po pondělním dopoledni taky ne. Říkala jsem si, že nervózní nejsem, podvědomí a tělo tvrdilo opak – krásně mi vylezly všechny dávno zahojené ekzémy, osypala se mi brada.. Později jsem zjistila, že nás většina má problémy s pletí jako kdyby nám bylo třináct, jsme nerváci :D Poslední dva dny jsem byla schopná pozřít snad jen čokoládu, zmrzliny a zkaramelizované salko přímo z plechovky, jen při pomyšlení na normální jídlo se mi dělalo zle, ale jinak jsem si připadala pořád ok, čemuž jsem se sama divila. Předem jsem počítala minimálně se záchvaty hysterického pláče. Nezvládala jsem se učit a hlavně nestíhala si všechno projít tak, abych měla všechno alespoň jednou přečtené, proto jsem nad deskami seděla ještě v úterý večer.

Den D – středa ráno. Snídani jsem vzdala, vytiskla poslední věci, na které jsem se chtěla do poslední chvíle koukat. Naštěstí jsme vyjeli včas, pět minut po nás zavřeli most kvůli vytékající naftě z nějakého auta. Prý cizí neštěstí znamená štěstí pro nás, k čemuž jsme se upjali. Tomáš navrhoval stavit se na úřadě a vzít se, když jsme tak hezky oblečený a že by to bylo hezký, brát se na výročí. Pětadvacátý květen byl totiž významný dvakrát – ceny našich osob se náležitě zvýšily zatím polovinou maturity, ale zároveň jsme taky oslavili další úžasný společný rok. Čtvrtý :) Vraťme se k maturitě téda. Začínali jsme informatikou. Jura si přede mnou vytáhl jedinou otázku, kterou jsem vážně vážně strašně nechtěla, o to líp se mi do třídy vcházelo. Čtrnáctka. CSS, nic lepšího jsem si nemohla přát, jako praktická filtry v Excelu. To bych nebyla já, aby se něco nestalo (a provázelo mě to i všechny ostatní předměty :D). U předvádění maturitního projektu jsem zjistila chybu v aplikaci, naštěstí jsem ale věděla, čím je způsobená (na poslední chvíli jsem upravovala jednu tabulku v DB), vysvětlila a nakonec jsem byla ještě pochválena za rychlé zareagování bez paniky. Zeměpis. Strašně jsem si přála devítku, protože jsem si myslela, že to je Afrika (večer v hospodě jsem byla vyvedena z omylu, Afrika byla číslo 11, takže to by bylo sakra nepříjemné překvapení). Táhnu, otevřu dlaň… Že by devítka? Kdepak, scéna jako z Rebelů – takové to: “Ale tečka je dole, ne nahoře,” pamatujete? Shit, hydrosféra. Cokoli, ale hlavně regionálku.. Kdepak. Myslela jsem, že mě omejou :D Napsala jsem si ani né půl stránky, neměla tušení, co budu říkat. Začala jsem ale dobře, postupně jsme přešli k práci s doplňkovými materiály, na otázky jsem odpovídala správně a strašně to uteklo. Paní předsedkyni jsem si získala Štěpánkem Netolickým, po zkoušení mi přišla říct, že pochází od Netolic a asi za odměnu se mě na nic neptala u češtiny, která následovala. Losovací “zařízení” v podobě zalaminovaných kartiček se ukázalo jako nepříliš vhodné, povedlo se mi vytáhnout dvě čísla a strašně mě to vyděsilo, co jako bude :D Prý to horní, Maupassantova Kulička. Knížka na povídání super, ale neumělecký text si horší snad nedokážu představit. Češtiny jsem se bála úplně nejmíň a ve výsledku se mi zdála nejhorší, jenom u ní se těch patnáct minut neskutečně vleklo. Nakonec angličtina, kterou jsem se učila o přestávkách mezi jednotlivými zkoušeními, protože na ni prostě nezbyl jindy čas, proto jsem doufala, že si nevytáhnu nic, kde jsou potřeba fakta. Číslo 15 na pinpongáči taky moc neprozradilo, pracovní listy k angličtině byly tajné a nebyly tematicky jednotné, ale ten můj byl super – otázky na travelling and means of transport, citát a obrázky – shopping, samostatné mluvení – healthy diet, rozhovory o tom, jak uvařit jídlo a do kterého bytu se nastěhujeme, pro mě úplně super kombinace. A výsledky? Celotřídní 100% úspěšnost, kolikrát byly samé jedničky (do této skupiny jsem se – musím se pochválit – zařadila i já) nebo vyznamenání dohromady teď sama nedám, ale to číslo bude sakra vysoké, třeba se nám povede udělat statistiky dneska v kasínu. Jako správný tým jsme totiž čekali s oslavou na chvíli, když budeme mít vážně všichni co slavit.

Ošklivá a nekvalitní, taková je jediná fotka z naší maturity :D

Čtvrteční vzkaz pro chudinky poslední páteční :) Pořád z někoho padají strašný hlody a teď jsme nemohli za žádnou cenu vymyslet pořádnej rým :D

Mám pocit, že už se zpět do soustředění nebo dokonce nějakého učení nemám šanci nikdy dostat, o to míň už v pondělí, kdy nás čekají ještě písemné z češtiny, ve středu pak angličtina a nepovinná matika.

Skončilo MIOBI, Hellcats mám dokoukané a podle všecho jsme taky na konci série, Pretty Little Liars pořád ještě nedávají. Asi budu muset vážně dokoukat těch cca 10 dílů Gossip Girl, sice jsem na ni už zanevřela, ale tohle je vážně bída. Ale ono vždycky, když mám něčeho víc dílů, tak se do toho zažeru a zase mě to začne zase bavit, to je pravda.

Těch 250 unread na Bloglovin’, co se mi podařilo nastřádat, i když jsem každý den zkoukla alespoň to, co mě nejvíc zaujalo, nemám šanci snad nikdy dočíst :D

Dnes tu mám dva zapeklité úkoly. Loni jsem si pořídila skvělé letní kytičkovaté boty na takovém tom slaměném klínku, ale i přes správnou, až možná skoro menší velikost se mi vyzouvají, přemýšlím o nějakých stužkách a zavázání přes nárt. Včera se mi podařilo při slézání z kola perfektně roztrhnout sukni, kterou jsem měla všehovšudy asi třikrát na sobě, to je můj úkol dne číslo dvě. Mám jí strašně ráda a odmítám o ni přijít, takže ten deseticentimetrový “rozparek” jaksi zamaskovat. Může za to touha po fotce.. ze které vznikla takhle jedna, v originále ještě krásně rozmazaná. Přesněji.. zaostřená, bohužel ale za keře za mnou :D To jsou taky nápady, jezdit v nestrečový sukni s úzkým dolním lemem na kole, žejo.

Těším se do práce, o které zatím nechci mluvit, abych to náhodou nezakřila, a na výplatu, protože už snad půl roku slintám nad jedním úža objektivem. A myslím, že si ho vážně zasloužím :)