Občas věci, který děláte, vyžadujou (o hodně) víc energie, než jste původně předpokládali.
Takový to, jak každej den naivně věříte, že to už klapne, že si to odškrtnete a třeba se fakt už po třech tejdnech se spánkovým průměrem čtyři hodiny za noc vyspíte… A další noc znova ve stejným složení sedíme u Jury “v baru”, topíme si klimatizací a snažíme se spasit svět. Nebo aspoň sami sebe. Takový to, jak se s pocitama kombinujícíma bezmoc a zoufalství díváte do notebooku, nic se neposunulo už pěknejch pár desítek minut, netušíte, co dalšího ještě zkusit, abyste dosáhli toho, co potřebujete nebo co je vyžadováno nějakou vyšší mocí, a jste skálopevně přesvědčení o tom, že ani když přemůžete všechny výčitky a půjdete si na pár hodin lehnout, nic se nezlepší a ráno výkonnější nebudete.
Za posledních pár týdnů bylo i pár skvělech chvil, kdy jsem na všechno zapomněla a žila perfektním okamžikem, bohužel byly následně vykoupený slušným zlem. Stojí to za to.
Některý dny se pak světlý chvilky omezily na pár minut kolem čtvrtý a devátý večer, kdy jsme měli nárok naskákat do auta, shodnout se na tom, kdo zrovna platí, objednat čtyři T-boxy bez dalšího upřesňování, protože pán z kebabu si to pamatuje od naší druhý návštěvy z milionu, v rámci možností se celkem neprasácky a relativně za pár korun najíst a dokonce do sebe dostat i nějakou zeleninu.
Trochu problém je v tom, že lidi, který by vás mohli obejmout, najednou nejsou k dispozici a nebo to objetí potřebujou možná ještě o něco víc než vy. Ono to vždycky zatím dopadlo. Ale nechci si představovat, co se stane, až to jednou FAKT nevyjde. Bojim se totiž mnohem víc, než těch “oficiálních” následků toho, že nás to prostě zlomí.
Den ode dne vypadáme vždycky o něco hůř. Zombie mode on.
Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale o tom muj život není. Masochisticky si tohle dělám sama, vědomě, vím o tom. Jenom jsem potřebovala chvíli mluvit. Pomáhá to skoro vždycky, jenom mi trvalo roky, než jsem si to uvědomila a začala na tom pracovat.
Touha neustále vyhrávat sám nad sebou. Možná taky trošku nemoc. Ale to si všichni přiznáváme těžko, že?
Udělala jsem chybu, že jsem odsunula na druhou kolej poměrně náročný a celkem častý sportování, na který jsem si zvykla pár měsíců zpátky. S tím, že bych prostě měla ten čas věnovat důležitějším věcem. Teď si jsem skoro jistá, že to, že jsem na sebe někde uvnitř mohla bejt trochu hrdá za to, že jsem v sobě našla sílu trénovat (a rostoucí sílu pociťovala i fyzicky), mělo pozitivní vliv a pomáhalo mi to držet se nějak v normě, ne se nechat semlít do týhle hrůzy.
PROBER SE.
A uvědom si, že 800 mg kofeinu je hodně.
Desetikilometrovej běh zafungoval jako profackování. Je v nás ve všech mnohem víc, než si myslíme.
Mám i pár veselejších stories, tak stay tunned.
No Comments