March 7, Monday

Víkend byl jedna story za druhou.

V sobotu jsem jela na kurz. Po měsíci a půl zas jednou se ukázat. Začalo to slibně. Rychlík zastavil v Holešovicích a dál nejel. Čekala jsem pět minut, deset, po třinácti minutách, pět minut po tom, co měl být na Hlaváku, jsem vyběhla na metro, protože moje časová rezerva na cestu přes půl Prahy byla skoro vyčerpaná.

V metru jsem hypnotizovala mobil a zrychlovala metro snad silou vůle, měla jsem vypočítaný, že když dojedeme do stanice dvě minuty před odjezdem autobusu, stihnu proběhnout metro, schody a nákupním střediskem na zastávku. Přijeli jsme dokonce tři minuty před odjezdem.

V běhu se mi zvrtnul kotník, úplně jsem se viděla, jak jedu rozláclá po tý hladký podlaze :D Ustála jsem to, horko těžko, ale ustála. Jezdící schody nejely. Autobus zabouchl dveře asi o vteřinu a půl tak, abych přesně nestihla skočit dovnitř. Dobrý, za 10 minut jede ještě jeden a když poběžím i od autobusu, dorazím minutu před začátkem lekce.

Vracím se do nákupního centra alespoň pro něco k jídlu. “Slečno, slečno, dobrý den, vy strašně rychle utíkáte!” Pán. Takovej strašně luxusně vypadající sympatickej “pán” z metra. Tak 25, možná ke třiceti, těžko říct, měl sluneční brýle. Pamatuju si ho, strašně vyčníval v tom metru mezi divnýma lidma. “Slečno, mohl bych vás pozvat třeba na kafe?” Tázavě se dívám střídavě na něj a na ten stárbax kelímek, co drží v ruce. “Děkuju, ale to nepůjde, mě právě ujel jeden autobus a fakt musim stihnout ten za osum minut.” “No, já mám bejt za deset minut v práci, co zítra? Nebo v úterý?” “Já nejsem odsud, ale za čtrnáct dní by to šlo.” “Tak jo, krásnej den.” Pána už asi nikdy neuvidim, ale bylo to milý.

Teď něco k tomu jídlu. Zaplatím si sýrový toast a čekám. Minutu, dvě, po pěti minutách hypnotizování mobilu říkám slečně za mnou, ať si ho vezme za mě a naštvaně odcházím. Nesnáším autobusy, nesnášim! Nejede, žejo. Další za čtvrt hodiny. Mohla jsem jít na kafe, mohla jsem se najíst v klidu, kurz stejně nestíhám. Došla jsem asi o čtvrt hodiny po začátku, celou dobu si v duchu formulovala omluvu. A nakonec to všem bylo uplně jedno. A měly jsme s jedinýma dvěma holkama, co jsou na kurzu ochotný se socializovat, stejný boty sladěný, jen v jiných odstínech :)

Nakonec mi ten kurz vůbec nevadí. Strašně rychle to utíká a mám z toho dobrej pocit.

A za odměnu jsem si koupila nějaký věci na sebe, co mi udělaly radost, sehnala výborný dárky, večer jsme slavili Toma svátek a všechno to dobře dopadlo.

Hůř to dopadlo v neděli, která se tvářila od začátku mnohem líp. Rodinné oslavy mám rada a hotovo. Mám starší bratrance, v rodině hudebníky, fotografující, cestující… Pořád je o čem povídat, jaké fotky si pouštět, výborný jídla a tak <3 Cestou domů nám luplo v autě a vypnul motor. A už nenaskočil. Obdivovala jsem tátovu předvídavost zajet ke kraji než auto zastavilo úplně, mě by to nenapadlo a předpokládala bych, že prostě teda nastartuju a odjedu a ono houby a zůstala bych viset v prostředním pruhu ve Kbelským kopci.  Byla tma, zima a problém naložený dodávky je v tom, že ničím menším než dodávkou ji neodtáhnete, čím se situace zkomplikovala. Všichni přežili, auto je v servisu a my jsme zvědaví, co se teda jako stalo. Hlavně, že signalizuje a pípá kvůli každý blbosti a pak bez jakýhokoli upozornění chcípne.

Ať už jste to četli nebo ne, podívejte se na fotky s krycím názvem Rusko z minulýho týdne :) Strašně se mi líbí tahle křižovatka, takovej střed ničeho.

Bonusová na závěr :)