March 13, Thursday

Po tom, co jsem přijela domů v pondělí v noci po nabitých čtyřech dnech, po tom, co jsme vymetly ples, posilovnu, výlety, po (na mě) úplně šílených experimentech s jídlem (jsem poprvý v životě jedla králíka, ten jsem čekala ale celkem, že mi bude chutnat. Ale že já, člověk, kterýho odmalička děsí představa toho, že by měl pozřít rybu, někdy sním lososa a dokonce i tuňáka z plechovky a nakonec zjistím, že mi to vlastně asi CHUTNÁ?!) s tím, že MUSÍM udělat asi trilion práce a školy.. jsem fakt byla skálopevně přesvědčená, že mě čeká absolutně klidnej víkend, kdy si odškrtám většinu restů.

V sobotu po obědě padl první návrh, kterej jsem na následující dvě hodiny zavrhla. “Vždyť máš ty narozeniny…” A najednou jsem měla půl hodiny na to, abych se z levelu “pyžamo” posunula do něčeho ve stylu “180 km vzdálenej koncert a noc mimo domov”. Alespoň učesat, rychle sbalit nejnutnější věci.. Za dalších dvacet minut už jsem seděla ve vlaku. Se stane.

Vyzvedávají mě na autobusovým nádraží ve Dvoře Králové a otázka: “A máš  teda pas s sebou, jo?”  místo pozdravu mě nemůže zaskočit.

Koncert Vypsaný Fixy k novýmu albu, jestli se nemýlím, tak jsme na Zálabí byli teprve druhej klub, kterej měl možnost to slyšet naživo.

“Ale nejdu do první řady, je vám to jasný? Na to jsem stará už.”
Můžete hádat dvakrát, kam míří přes celý sál od vstupních dveří, jako by ani jiný možný místo neexistovalo.

Trochu technický problémy se zvukem, ale paráda. Jen kotel lehce nebezpečnej. Kopanec do kotníku takovým stylem, že další dvě písničky se opírám o “zábradlí” mezi první řadou a pódiem. Po koncertě se mi týpek přišel omluvit s lákavou nabídkou panáka jako satisfakce, kterou jsem zdvořile odmítla. Někdo v davu mi do dlaně vmáčknul zmuchlanej leták, ze kterýho se vyklubal ručně napsanej playlist. Díky, osobo, mám něco na památku do scrapbooku, namísto papírových lístků, kterých pořadatelé měli na celý koncert celých deset a tak se točily mezi pokladnou a pány, co je měnili za pásky na ruku.

“Já nic neslyším.”
“Cože?” 

Cesta “domů” v noci autem v UK složení, trochu připomínalo léto zase :))

V neděli mi je teda dvaadvacet. První zvonění budíku skoro nevnímám, ten druhej, můj, už tak dobře ignorovat nemůžu. Mi vždycky ale udělají radost Panic at the disco a jejich Collar full, dobrý písničky na budík jsou asi nejlepší možnej začátek dne. A vidina toho, že si můžeme minimálně další hodinu budíky nastřídačku odsouvat taky není úplně marná. Každopádně sucho v puse, rozlámanost, v prvním okamžiku bolest hlavy, takový, že si řeknete kocovina hadr, blbý, že po večeru bez kapky alkoholu. Asi ten kouř. A skákání. A zpívání, respektive pokusy o zpěv využívající hluk okolo a anonymitu v davu. Ale za chviličku to je pryč, naštěstí. Další budík, vždyť jsem snad ani nestihla znova zavřít oči… Poškrábání na zádech, do očí skrz žaluzie prosvítá sluníčko, takový kjůt ráno nakonec. Musíme strašně vstát, už v tu chvíli víme, že k snídani budeme mít studenej párek čapnutej z lednice při prosvištění skrz kuchyň cestou do auta. Přeskakuje mě, aby byla venku z postele první.

“Zavři oči!” hrabe se v šuplíku komody vedle postele. “A otevři teď,” podává mi kupičku čítající krom obálky s přáním a nejlepšího laku na nehty tak perfektně zabalenej balíček,  že se mi tomu ani nechce věřit, to muselo stát šílenýho překonávání se. Vím, žejo, jsem ji viděla balit vánoční dárky :D

Rychle se alespoň trochu namalovat, vypadáme až jako extrémně špatně nějak. Na to, že jsme i spaly. Oblečení smrdí kouřem tak, že si radši beru zase zpátky na sebe tričko, ve kterým jsem spala, půjčenej kartáček na zuby, vrátit se nahoru pro zapomenutou nabíječku a jedeme. Ještě dokonce o minutu dřív. Na párky si vzpomeneme s prvním zakručením v břiše po dobrých deseti minutách jízdy. Ze snídaně za běhu je zároveň snídaně v nedohlednu.

Kafe u babičky, úspěšné vymluvení se z řízků (!) v devět ráno (!!), “To je v pohodě, my fakt nic nechcem, vždyť jsme teď snídaly!”, příslib svatebních koláčků. Pózování pro webkameru, chill na sluníčku u bunkrů, užívám si “svůj” den <3 Je “až odporně krásně” (c) Natálička stejně jako některý předchozí a spousta následujících dnů.

“Mám říct týpkoj vtípkoj, ať nás vyfotí?”
“Nepotřebujem, ne?”

A tak jsme zjistily, že funguje samospoušť i na druhým Zenitu, což je dobrá zpráva.

Narozeninovej oběd a pomalu je zase čas zmizet v autobuse. Ani ne 24 hodin, ale perfektních.

V metru na koleně jsem si chtěla psát. Asi poprvý v životě jsem u sebe neměla tužku, tak teď mám jednu s Hello Kitty z trafiky na Černým mostě. A píše se s ní FAKT dobře, btw. Psala jsem si příběh na kus balicího papíru od dárku, který jsem dostala to ráno.

Z nádraží jenom rychle vyměnit batoh, vzít kolo a stíhám ještě pump. Stíhám, no.. Pět minut se ztratí :)

“Co tady děláš, nemáš někde slavit?”
“Šak slavíme, ne?” 

Chodím teď ráda do školy. Fakt jako tak, že se úplně těším na to, co vždycky ve středu bude. Škoda, že se mi tohle nestávalo už někdy dřív, ale na druhou stranu jsem ráda, že vůbec tahle situace někdy nastala a předčila tak všechna očekávání založená na zkušenostech z minula. Díky za to, pane Řího. Nepotkáte v životě asi moc lidí, jejichž filozofie a přístup k životu by se TAK podobal tomu, co vyznáváte sami. Ale je to motivující, takový utvrzení sama sebe v tom, že to je takhle dobře, že to fakt má smysl. Nebo tak. Těžko se to popisuje. Ale měla jsem díky tomu výbornej den :) A taky díky tomu, že jsem dostala krásný feedbacky od lidí, který vůbec neznám, na svůj dvakrát dvouminutovej projev o sobě, překvapilo mě slyšet, jak působím na ostatní, nečekala jsem, že by někdo řekl zrovna to, co řekl. Co řekli. Ono se jich shodlo víc <3

Včera se taky tři lidi ve škole strašně divili mýmu obalu na banán, jakože úplně hodně, oči navrch hlavy. Omačkaný banány jsou jedna z věcí, který fakt nemám ráda, takže pro mě to je fakt docela vynález.

A u banánů ještě chvíli zůstaneme. Vítězem soutěže o závislost letošní sezóny se oficiálně stává domácí banánová zmrzlina. Objevila jsem ji v jednom z videí Cassey Ho a všichni, komu jsem o ní řekla a vyzkoušeli ji, od té doby skupují banány a nemají v mrazáku místo na nic jinýho, takže – přátelské upozornění je na místě, jestli se chcete podobný situaci ubránit, pro jistotu ji ani neochutnávejte. Jestli jste ale ochotni podlehnout, není nic jednoduššího než na pár hodin strčit do mrazáku banán nakrájený na kousky a po tom, co zmrzne na kost, ho rozmixovat tyčovým mixérem na jemnou zmrzlinu. Já ujíždím na kombinaci s ořechy a většinou si ji ozdobím lžící kokosového krému, trocha vanilkovýho proteinu taky není vůbec mimo, fajn bude určitě taky s kousky čokolády, kakaem, skořicí, šlehačkou.. ale skvělá i jednoduše sama o sobě.

Není to vrchol nějakýho food-decoration-umění, ale je to TAK dobrý a zároveň úplně zdravý a nezakázaný, že to je úplně jedno.

Dost cvičím pořád. Možná je to takový kontraproduktivní, protože pak hodně a pořád jím, jak jsem vyčerpaná. Vykrmuju svaly :D Ale většinou se mi daří, že to jsou alespoň pěkný jídla celkem, jako ty na fotkách. Když si zrovna ségra neotevře sklenici Nutelly na oslavu svých narozenin.

Šla jsem si konečně vyzvednout do Tipáče výhru ze vsazený dvacky na fotbal předchozí víkend. Nechtěli mi věřit, že mi bylo víc než šestnáct. Dva lidi během pěti minut.

Ještě vám trochu poškádlím chuťový buňky reklamou na Dish, ruku na srdce, takhle dokonalý jídlo jsem ještě v restauraci neměla. Ochutnali jsme tři různé burgery, jejich spešl domácí bylinkové hranolky, jeden dezert a dvě zmrzliny a hoši.. Dokonalost :)

To nový album Fixy je s každým poslechnutím lepší a lepší a takhle mě jednou přes noc překvapil tulipán. Večer jsem měla kytku ve sklenici a ráno úhlednou kupičku.

Úplně všechno zase focený mým tetris telefonem, tak to podle toho vypadá. Bude to lepší, snad už nějak v dohledný době, musím se rozhoupat trochu. A nebo budeme mít minimálně vyvolaný fotky, co fotíme na film :)