Když je najednou “život sbalenej do jedný krosny” pryč. Doslova.

Psáno 20. 9.

… ony v milovaných Krkonoších, kdy jsme se procházeli známými i míň známými místy, zahodili práci za hlavu, nechávali telefony mimo dosah, dýchali vzduch, co voní, ohromovali mrkvovým dortem, opékali na ohni a jedli jablka a švestky přímo ze stromů, seděli na vlhký trávě a povídali si s kamarády nebo jen tak chytali s točenou zmrzlinou v ruce poslední slabý podvečerní paprsky sluníčka. Atmosféru těhlech dnů skvěle vystihovaly fotky, který vám neukážu, protože jsou teď pryč.

Ono je toho pryč víc. V tu chvíli bylo vlastně pryč téměř všechno. Takový to, když si po návratu z dlouhý cesty tak trošku oddechnete a cítíte se ve vlasti přeci jen trochu jistější.

A pak dovezete domů nový auto (“nový” samozřejmě, víme? Ale první vlastní, takže…), chlubíte se zvědavý mamce, která prohlíží dokonce i kufr…
“Nech mi ten kufr otevřenej, musím si vzít nahoru věci.”
“Ale tady nic nemáš…”

Vaše auto není trezor, no. Kolikrát jste to někde četli? Kolikrát vám táta říkal, ať nenecháváte věci v autě? Ani na těch patnáct minut, než si dáte kafe na dlouhý cestě domů, není vaše auto trezor. A krosna se vším, s čím jste schopní žít jedenáct měsíců, která přežila sedmnáct letů a nespočet nejpochybnějších denních i noční transportů, může ze zakrytýho kufru vašeho auta zmizet, ani nemrknete. Děkuju za hezký přivítání. Je pravda, že na večer jsem neměla úplně plány, ale že strávím tři hodiny na policii, to jsem nečekala ani v nejmenším. Racionální škoda se samozřejmě vyšplhala do desetiticíců, o té nemateriální bohužel ani nemluvě. Chvílema jsem brečela smutkem, chvílema bezmocí, chvílema jsem byla naštvaná, ale největším překvapením pro mě bylo, jak moc demotivační efekt na mě tenhle zážitek měl a jak velký boj jsem sváděla, abych se něčemu takovýmu nepoddala, abych vnitřně přeprala ten pocit, že je přece zbytečný na něčem pracovat, když nakonec někdo přijde a sebere vám to. Nějakou dobu mi to trvalo a byl to částečně (krom těch příjemnějších) trochu důvod, proč jsem se pár týdnů neozývala.

Naštěstí ale zafungovalo i to, jak mysl dokáže a chce vytěsňovat špatný zkušenosti a mnohem dřív, než jsem čekala, nastala taková fáze smíření a vlastně o ztrátě nechci už moc přemýšlet.. Když se podařilo vypořádat se s těmi prvotními myšlenkami na to, že jediný, co chci, je zahrabat do měkkých krémových a béžových polštářů s knížkou a horkou čokoládou a nevystrkovat nos minimálně do Vánoc, změnily se moje pocity na to, že ve výsledku tohle všechno je možná spíš jen další velká motivace. Našetřit na novej batoh a zase brzo zmizet, haha. Však – co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu to tě posílí. A vzkaz pro zloděje? Asi jen… Karma.

Podařilo se mi sehnat zpět víc fotek, než jsem původně myslela, kartáček na zuby a nějaké základní oblečení jsem si koupila nové.. Foťák mi hodně chybí. A outdoorovou výbavu začnu víc postrádat během pár měsíců, asi v zimě, jestli se mi kecky nezačnou zapalovat ještě dřív. Ta mě mrzí hlavně z toho důvodu, že cena, za kterou se dá prodat teď, je asi úplně zlomek té, kterou jsem na ni vynaložila, takže nepřinese velký užitek už nikomu a zároveň mi její ztráta hodně komplikuje jakýkoli další výjezd – nebude to zdaleka tak jednoduchý jako sáhnout do skříně pro batoh a všechno, co do něj patří, a spontánně vyrazit, naopak – bude mě stát hodně práce a určování priorit, abych si mohla pořídit nové.

Budu muset pracovat i takhle, abych zase mohla pracovat takhle…? Začarovanej kruh! :D

Foťák jsem si na tenhle víkend půjčila od ségry (a když nad tím tak přemýšlím, alespoň mám o důvod víc, proč častěji přetáčet film v Canonu A1) a už zase sedím v autobusu. Tentokrát za radostnou událostí dokonce za hranice, na Slovensko, a maličko se podívat na to, co nabízí Morava.Protože ačkoli jsme se zrovna vrátili z druhý polokoule, i v Čechách máme mezery :) Na jednu stranu trošku ostuda, na tu druhou – skvělý, že máme pořád co objevovat, ne?