July 30, Tuesday

Potřebujeme odpočinek! Víc než cokoli jinýho. Poklidnej víkend  v plánu. Páteční večer u Lůcy, je fajn, že každej víkend se najde u jedný z nás volnej dům. Takže housesitting. V pátek po práci balím tři tašky, vypadám spíš, jako kdybych odcházela od rodiny než že jedu na víkend pryč. Ptřebuju narychlo dodělat nějakou práci, z předpokládaných deseti minut jsou dvě hodiny, ani nemrknem, ale nikam nespěcháme.

Neskutečně se těšíme na to, jak ráno budeme spát dlouho. Ano. Sobota 27.7. měl být den, kdy se po měsíci vyspíme. Proto se poprvý budím v pět a od sedmi si povídáme s N., ale užíváme si, že fakt nic nemusíme, vydržíme ležet skoro do deseti. Nejvíc pocit :D Fakt měsíc prostě. Na to, jak jsem byla zvyklá spát fakt hodně poslední dobou doma. Kolem poledne se přesouváme do Andoveru, jen tak na kafe, podívat se po městě. Malej Costa piknik v parku s vážkou k příležitosti jejího svátku.

Pořizujeme si na naše poměry dlouhý, neonově růžový nehty. Protože jsme prostě chtěly. I když mi to ještě minulej tejden přišlo nechutný. Teď mám pocit, že vypadají dokonale a klidně bych je nosila navždycky. Úplně ideální na škrábání <3 Jak málo stačí.

Protože v únoru jsme to nějak prokaučovaly a protože kamarádky jsou od toho, aby vás trochu postrčily k něčemu, co chcete, když to potřebujete. Nebo aby prostě vzaly situaci do vlastních rukou xDDDDD

“Brý den, děláte dneska piercingy?”
“Jojo, to děláme…”
“Tak jeden pro ní, prosimvás.”

A tak jsem ke svýmu prvnímu piercingu přišla. I když nevím, jestli se ucho vůbec dá počítat. Ale líbí se mi to. Hodně. Nicméně nějak jsme se tak bavily dál a asi máme plán na příští víkend…

Na chvíli se vracíme “domů”, těšíme se, že si stihnem vyřídit poštu a všechno možný na počítačícha, ale po další hodně krátký noci (proč prostě?!) mi docela padá hlava. A poprvý za můj pobyt v Anglii fakt prší, jakože hodně a přes den. Ideální čas na powersleep. Jsme asi tak přeunavený, že za povolených 20 minut vůbec neusínáme. Výjimečně si chceme dovolit dalších deset, ale v tu chvíli začne po dřevěnž podlaze běhat pes a je tuplem po spaní.

“Vidím něco, co asi nechceš vidět…” :D

Večer nás čeká white party, o který mluvíme od začátku léta. Ne, že bysme se chtěly oblíkat do klubu do něčeho bílýho. To rozhodně ne. Ale je to takový, že… Když někdo něco takovýho vymyslí, tak by byla škoda nejít, mluvíme o tom už několikátej týden. Nakonec se nám vůbec nechce od Slováků z bytu, kde je nejdřív taková malá intenational “before party”, ale když už jsme sehnaly každý něco bílýho na sebe, připravily se… Musíme! K našemu zklamání v klubu je v bílým lidí možná pětina a to jen tak jakože třeba tričko, nic extra. Na britskou vyhrocenost překvapující, čekaly jsme, že jakmile nebudeme komplet v bílý, ani nás nepustí dovnitř. A ani zrovna moc dobře nehrajou. Neočekávat nikdy nic. Největším zážitkem večera je týpek se sešitama plnýma obrazů. Na diskotéce. Sedí na terase a kreslí prostě. Balíme to celkem brzo

Protože boty po sobotních akcích žijou svým vlastním životem a každý týden nás ráno překvapují něčím jiným.

Neděle ve znamení Bristolu – Oxfordu. Když se Nat po osumdesátý splete, přestáváme ji opravovat a přijímáme fakt, že to prostě už jinak nebude. Ráno nechápeme, jak vstáváme na budík a máme na všechno dost času, nezvyk. Míchaný vajíčka k snídani, obědy přichystaný…

*Přesně tady jsem někdy po jedný ráno usnula. Takže přepisuju nadpis a pokračujem :D*

Čekáme na druhou část výpravy, která jede z Londýna, nechávají nás čekat trochu. Trochu asi tři čtvrtě hodiny, ale who cares, vynahrazujeme si včerejší nic moc tancování soukromou párty na parkovišti, docela nikde nikdo, hudba na plný pecky a tancujeme :D Kluci přijíždí jen dva, Káťa s Princem, Ríša po zkušenosti z minulýho víkendu prohlásil, že prý s náma už nikdy nikam nejede ani za nic. Úplně až takhle xDDDDD Místo toho vezou Terku, kterou mají aktuálně na návštěvě. Platíme nehoráznou sumu za parkování, protože levnějš to asi fakt nejde, x parkovišť jsme viděly. Automat na platby by mohl nahrazovat nějaký IQ test klidně, díky zevlujícímu klukovi za radu, fakt že :D

Protože růžový není nikdy dost.

Mírně podceněná příprava, nějak jsme zapomněli určit zodpovědnýho vedoucího výpravy, naštěstí mapy jsou na každým rohu. A památky taky, centum Oxfordu je menší, než jsem myslela, krásně zvládáme všechno projít.

Oxford Castle

Celý výlet asi nejvíc vystihuje “aktivita” zvaná “chill v parku”. Takový pochod od parku k parku, vždycky byl úkol najít zajímavý místo, který má park, cestou  pak pořídit oběd/cider/kafe a užívat si pohodu.

University of Oxford

Na tomhle místě vysvětlujeme smysl powersleepu, londýnská část se tváří nedůvěřivě, ale myslím, že dvacetiminutový powersleepy jsou jedním z důvodů, proč ještě žijeme.

BBC předpověď počasí říká, že mezi jednou a druhou by mohlo trošku zapršet. 12.55 a padají první kapky. Oni fakt asi docela ví, to málokdo. Celý den se s klukama pošťuchujem kvůli oblečení, chvíli je nám fakt dobře v kraťasech a oni jsou moc navlečení, ale když zajde sluníčko, možná bysme uvítaly něco delšího. Smějou se nám znova právě ve chvíli, kdy začíná pršet, myslíme si, že je strašně setřem a taháme z tašek deštníky, jakože “vždy připraven”. Proč všechny pěkně nepobavit, ani jedný se nám nedaří deštník donutit zůstat v kýženým tvaru, oba jsou rozbitý :D Ale alespoň jsme pěkně ladily :D

Jako správný turisti nemůžeme odjet bez “Oxford university” triček, která przníme (rozuměj přetváříme k nositelnosti) rovnou v obchodě, vzhledem k tomu, jaký máme postavičky, nemůžeme v tričku úplně ke krku vylízt prostě. Požadavek ostrých nůžek na prodavače, asi myslí, že na cedulky. Pár minut kreativní práce na zemi v obchodě a máme perfektní trika s lodičkovým výstřihem, díky kterým se celej den hledáme, protože čekáte, že ta, po který pátráte, má na sobě úplně něco jinýho, oranžový a zářivě růžový tričko, jako ráno. A ne světle šedý. Ale jsme spokojený se suvenýrem, nadmíru.

Lucie dvakrát potkává bývalou spolužačku za školy, která žije v současný době v Londýně. Haluz. Takový neuvěřitelný setkání prostě.

Hledáme místo, kde zakempit s ledovýma kafema, malý náměstíčko s vyvýšenou plochou se zdá ideálním. Po chvice začíná pršet. Obří kapky z prosluněný oblohy, teplej letní déšť. Za chviličku přestává. Silnej okamžik, jeden z takových těch everlasting moments, na který (snad) nezapomenu.

Protože úplně nový, cestou koupený, conversky nevypadají tak cool, jako už trochu obnošený, je třeba jim dodat “použitý” vzhled ošoupáním o zem.

Konec stejně špatnej jako minule, nikdo za žádnou cenu nechce domů ještě, snažíme se něco vymyslet, ale je pravda, že máme dost, domů daleko oběma směrama a ráno práce, někteří odlet do ČR. Chvíli kempíme ještě na parkovišti, omylem málem jedeme až do Londýna, misscommunication na kruháči.. Kdybysme věděli, že to kluci zlomí tak, že nakonec nepůjdou vůbec spát, ani vůbec balit domů a vyrazí ve čtyři ráno po půlnoční večeři a whisky na letiště bez ničeho absolutně (i pasů a letenek XDDDD), asi jsme mohli klidně ještě někde zůstat XDDDD

Stavíme na prvních services, protože únava a hlad. Večeři nám vaří strejda McDonald.

“Excuse me, you don’t eat that bread?”
Ne, protože taková je domluva. Dva Mayo Chickeny, okay. Ale z každýho jedna houska pryč, ať nejsme takový prasata. A protože paleo. Ale jen poloviční. Na tý horní je totiž Mayo. A na tý prasácky ulítáváme.

“Takový to, jak kolem okna letí člověk v hurikánu, ty sedíš přímo u skla a vůbec to nezaregistruješ…”
Tak zažraný jsme do jídla a internetu, že ani nevidíme, že se nám někdo pozvracel přímo před výlohou, u který je náš stolek, a že mezi tím, co jsme večeřely, stihlo začít pršet. A zase přestat.

“Potřebuje si ještě někdo něco šérnout?”
Nepotřebuje, domů můžem. Slibujem Lůce, že neusneme, takže fakt nespíme. Abysme nespaly, musíme něco dělat. Hudba na plný pecky, zpíváme strašně nahlas, občas i se staženýma okýnkama. Do poslední chvíle užíváme den na plný pecky. Jakmile přesedám do svýho auta, útlum, začíná fakt hodně pršet, poprvý po tmě jedu a jsem fakt ráda, když jsem doma, ve svým pokoji.

Dneska, teda vlastně už včera, protože jsem to nedopsala, byl den č. 29, přesně polovina mého pobytu za mnou. Kví.