July 23, Saturday

Paříž, den třetí

Palais de justice – Notre Dame – Pantheon – Jardin du Luxembourg – Jardin des Tuileries – Louvre

Protože pátek už je všední den, Tomáš musí na rozdíl od téměř všech Francouzů, kteří si vzali dovolenou, do práce a já trávím den s našima. Ráno cestuju metrem přes půl Paříže, s vydatnou spoluprací z Čech už pomalu vyrážíme do dalšího autoservisu, protože v prvním domluveném nám oznámili, že závadu opravit nedokážou. Další hovor, prý ani v ofiko Volkswagen servisu nám auto neopraví, mají moc práce, v dalším pro jistotu ani neberou telefony. Vzdáváme to, asi v Paříži budeme muset zůstat na věky.

Plánujeme vystoupit na stanici Cité, bohužel metro z důvodu opravy nestaví na stanici, kde jsme potřebovali přestoupit na tmavorůžovou linku, operativně měníme plán a vystupujeme někde co nejvíc poblíž Île de la Cité. Procházíme se kolem Palais de justice, Sainte Chapelle z důvodu nekonečné fronty vynecháváme.

Počasí nám přeje, je teplo a svítí sluníčko.

Notre Dame. Všechno je tak obří! Co mě vážně zaujalo je to, že všechny památky mnohonásobně převyšují ostatní budovy a třeba právě při pohledu z Eiffelovky všechny monumenty spolehlivě najdete. Fronta je taky dlouhá, ale utíká hodně rychle, vstup je totiž zdarma a katedrálou se projde takovým okruhem, nikde žádné zdržování. Interiér je vážně dechberoucí. Z původního plánu jít se podívat do věží a do podzemí upouštíme kvůli šílené nehýbající se frontě a radši si na chvíli sedáme do parku za Notre Dame. Pohled zezadu je zase úplně jiný.

Parky v Paříži jsou vážně super věc. Jsou úplně všude, jsou skvěle upravené a čisté. Z rušné ulice se dostanete pár kroky do oázy klidu. Protože většina Pařížanů nemá zahradu, tráví tu i oni hodně volného času. Všichni se válí v trávě – jako doma.

Pokračujeme dál, přes Seinu z ostrova na druhý břeh. Náhodou objevujeme most, na který si páry všemožnými zámky zamykají svoji lásku, v případě, že klasický zámek zrovna není po ruce, poslouží i různé mašličky, gumičky do vlasů, nebo třeba zámek na kolo.. Jedna strana zábradlí už je plná, sbírka se postupně rozrůstá i na stranu druhou. Hezká tradice :)

Procházíme úzkými uličkami v Latinské čtvrti, pokukujeme po okolních obchůdcích s opravdu různorodým zbožím. Přicházíme k Pantheonu, hrobce spisovatelů. Budu se opakovat, ale je prostě šíleně obrovský, vůbec si nedokážu představit, jak něco takového dokázali postavit. Zvláštní je, že když stojíte blízko, vnímáte hlavně sloupy a štít a působí jako antický palác, zatímco z dálky stavbě dominuje vysoká kopule. Uvnitř najdete kyvadlo, kterým kdysi vědci dokazovali, že se Země otáčí. Kyvadlo se pořád kýve, a protože už tedy víme, že se Země točí, alespoň ukazuje hodiny. Vnitřek zdobí velké fresky pokrývající téměř celé stěny a různá sousoší. Scházíme do krypty k hrobkám spisovatelů. Mimo jiné by tu měl odpočívat například Victor Hugo, Émile Zola, Voltaire, Alexander Dumas a snad dokonce i pan Braille, když tam má svoji bustu a tabuli.

Kousek od Pantheonu si kupujeme zmrzlinu, vůbec první kopečkovou, kterou za celý pobyt vidím. Systém je poněkud zvláštní, neplatíte počet kopečků, na výběr máte z malé, střední a velké. Začínáme na 3,5 € a stupňuje se po euru. Prodavač chce slyšet, kolik druhů chci, protože rozumím asi polovině názvů, říkám, že tři a vybírám poměrně klasiku – čokoládovo oříškovou, jahodou, a třešňovou. Neobdržím kornout s jen tak ledajakou zmrzlinou, ale přímo dílo – ze zmrzlin udělá každému květinu, asi růži. Nejlepší zmrzlina ever, fakt že jo! A že jsem jich měla. Až se vyskytnete v Paříži, je to vážně must have. Nic nikdy nechutnalo prostě fakt takhle opravdově. Zmrzliny jsou přírodní, bez barviv, éček a kdejaké další chemie, neokouzlí vás tedy možná zářivé spektrum barev, spíše tlumenější přírodní tóny, ale ta chuť! Zmrzlinárna se jmenovala Amorino a jak jsem později zjistila, po Paříži je jich rozseto několik (další například v Touillerijských zahradách před Louvrem) a možná byste je našli i jinde (podle nápisu pod názvem bych tipovala Itálii, hm?), v případě zájmu umíte používat Google stejně jako já.

Na chvíli si sedáme na židle u kašny v Jardin du Luxembourg, poprvé vidíme půjčovnu malých plachetniček, obdivujeme krásně upravené rozkvetlé květinové záhony, domlouváme sraz s Tomášem a vydáváme se k poslednímu z cílů dnešní trasy, k Louvru. Procházíme kolem kostela Saint Sulpice, potkáváme dva border teriéry během pěti minut, kupujeme sladkosti v cukrárně Pierre Hermé a Boulevard St. Germain je snad nekonečný.

Prohlížíme si obelisk na Place de la Concorde a na lehátko-židličkách u prvního „jezírka“ (jak se tomu říká, když to není přírodní, ale není to ani kašna, ani fontána, prostě bez těch stříkajících věcí, padající vody  a tak?) v Tuilerijských zahradách čekáme na Toma. Přesun dál, fotíme se u Malého vítězného oblouku, po chvíli zjišťujeme, že jsme stáli jakoby zezadu, tak znova :D Opět nechápeme, jak někdo něco tak obrovskýho a krásnýho mohl postavit a přemýšlíme, jak se tam asi třeba hledali, když tam bydleli a neměli mobily, protože člověk by tam mohl chodit podle mě klidně aspoň tři dny, než by prošel všechny chodby a místnosti, ve kterých jsou teď expozice. Své jsme si splnili spatřením Mony Lisy, nikdy asi nepochopím, proč zrovna takový malý obraz má tam strašně velký význam a hlavně cenu. Jdeme se podívat na antické sochy, které nás baví o poznání víc, na Sfingu a rychle pryč, uvnitř je strašné horko a vydýchaný vzduch, na padnutí. Klimatizace sice sem tam fouká (z podlahy!), ale vůbec nestíhá. Tátovi se opět (jako den před tím údajně na Eiffelovku) daří pronést přes rám i skener “zavazadel” do Louvru skládací kudlu.

Denisa nás táhne ještě k velkému ruskému kolu, které stojí také v zahradách před Louvrem, a na které se stejně nikomu nechce, necháváme se ukecat alespoň na vysoký řetízkáč, loučíme se a odjíždíme na Défense.

Nohy bolí, dnešní trasa byla vyčerpávající, rovnou říkám, že večer už mě nikdo nikam nedostane. Cestou nás napadá stavit se v kině, jestli tedy seženeme Harryho Pottera v originální znění, nebo ne. Od paní u sousedního automatu na lístky zjišťujeme, co znamenají zkratky za názvy filmu, vybíráme si VOSF (version originale sous-titres français). Zbývá necelá půlhodina do začátku, večeříme v nákupním středisku Les 4 temps a jdeme na film. Ze začátku byl strašný nezvyk, jak když něco nerozumíte / neslyšíte, podíváte s očekáváním záchrany na titulky a ty ve francouzštině :D I když občas teda pomohly, ale nijak závratně. S posledním filmem mi absolutně končí veškerý dětství a je to strašně smutný, pořád nějak nevěřím, že to skončilo prostě, ach.

Dvě á čtyřky ve Wordu, jo. Co bych pro vás neudělala.