July 22, Monday

Se nám náročnost těch víkendů týden od týdne nějak stupňuje. Milionkrát přeoganizováno, ale boží nakonec. Jak jinak!

Pátek přežíváme s Lůcou relativně v poklidu u nás s tím, že hlídáme dům a musíme sbírat síly, slibuju jí vysvětlit nějaký základy ohledně foťáku, na který absolutně nedochází. Přivozuju si obrovskou modřinu na stehně, když si jdeme v jedenáct na tůru přes celej barák až do mrazáku pro Magnumy, zapomínám po tmě na stůl uprostřed chodby a v plný rychlosti do něj napálím.  Zase jdeme spát mnohem pozdějš, než máme v plánu. Ráno vyzvedáváme Natálku a Hanku, další aupair, kterou jsme žádná nikdy předtím neviděla, sázka do loterie. Bydlí ve vesnici, kde žijí jen rodiny vojáků, celý je to vojenský prostor, zvláštní místo, bydlet bych tam nechtěla. Po devátý už jsme na pláži, takhle brzo se nám to ještě nepovedlo. V asi v deset Natálije uvědomuje, že ještě nesnídala, načež sahá do kabelky a tahá Géčko :D

“Tak co holky, papáte jablíčka?”
Neasy, kuchaly jsme žraloky, žejo XD

Máme domluvenou společnost, Káťa od N. je taky nějakou dobu v Anglii a s kamarádama z práce jedou taky na pláž do Bournemouthu s tím, že tam přespí ještě na neděli, když už jedou takovou dálku z Londýna. Děláme si srandu, že třeba Hanka bude kluky znát, že jsou prý z Brna původně.

“Kačeno, víc jsi jich měl přivízt!”
“Mám asi co, autobus?” 

“Viliam? A příjmení?”
“Nevím..”
“Kxxx?”
“Jo, to je asi ono.”

“Tak mu to řekni!”
“Né, to je blbý…”
“No, tak my mu to řeknem, Vildo, znáš Hanku Axxx?”
“Jo, to znám… proč?,” kouká, teď mu to dojde a úplně nadšenej výkřik: “Počkejte, no ty vole, to si děláte srandu, čau, jak se máš?”

Hanka a Viliam si hráli jako děcka někde na vsi, neviděli se víc než deset let a potkají se díky dvěma skupinkám cizích lidí v Anglii na pláži, nejvíc :D Svět je malej :)

Po poledni se roztrhaly i zbytky posledních mraků, hedro jako předchozí dva víkendy, takový, že jsme každých 15 minut ve vodě. Super vlny, opět nemáme GoPro s sebou a Vildovo telefon ačkoli je voděodolný nezvládá úplně dotykovou obrazovku mokrýma rukama, takže neuvěřitelně akční fotky tak úplně nevyšly.

Kluci si jdou pro pizzu k obědu, my mezi tím usínáme v řadě vedle sebe na chvíli s hlavama ve stínu a rozvázanými vršky od plavek tak, abysme si opálily záda. Probírám se po chvilce a periferně vidím někoho podezřele blízko našich nohou, tak kouknu a tam týpek na kolenou, victory z prstů a kamarád ho s námi fotí, wtf random moment dne. Dostáváme taky pizzu, půlku se sýrem a půlku bez, čekali na ni dlouho, protože první samozřejmě spletli. Gesto dne, vážně. Úplně dojemný skoro až. Škoda, že nevěděl, že od tý doby, co spolu netráví čas, už nejí nejen sýr, ale taky mouku XDDDDDD A to už pak z tý pizzy moc nezbejvá.

Klukům chudákům jsme absolutně přetočily jejich naplánovanej víkendovej život naruby, ale myslím, že nakonec vážně nelitovali :) Místo stanování na pláži se s námi vrací do Andoveru. Grilování, město.. Nechtějí nás pustit do Lajfu, protože “skater shoes” nejsou dost smart casual, hlavně, že žabky jo :/ Nacházíme si jinej bar, Lůca přijíždí z babysittingu a přidává se k nám. Přesun do domácího prostředí, strhává mě v pyžamu do napuštěný vany, protože je fakt kámoška :D A najednou je světlo.

Nejbližší check point na Foursquare “Lost in Hampshire”. So true.

Ráno těžce nezvládáme. Nastavila jsem si dva budíky dokonce, kdybych náhodou první místo odsunutí vytípla, ale už minimálně po druhý mě vypekl telefon a přísahám, že nezvonil ani jeden. Na to, jak jsme vyprávěly Hance den předtím, že hrajeme hru, že se na nikoho zásadně nečeká a že všechny vždycky jezdíme a jsme připravený včas, se probouzím dvě minuty předtím, než jsme ji měly původně vyzvednout, půl hodiny cesty od aktuální pozice. Tož vyzvedáváme ji o dvě hodiny později, chvíli po devátý, výbornej začátek dvouhodinový cesty do Bristolu.

Kluci jedou s námi, byli asi trochu nalomený už z předchozího dne, protože my jsme se tam fakt těšily a navíc ráno počasí na pláž zrovna úplně nevypadalo, zima sice není, ale po slunci ani památky. Nat si půjčuje moje oblečení, neboť nějak počítala s tím, že jede zase na pláž taky. Kraťasy, který jí den předtím padly, nemůže zapnout asi o 8 cm, absolutně nechápeme nikdo xDDDD

Obě auta zaparkovaný úplně jak přes kopírák stejně blbě šikmo, snídaně u McD, mastnej hash brown, tři diet cokes, stažený okýnka a hudba na plný pecky.

“To pojedou domů chudáci pak fakt přes celou Británii.”
“Tou Felinou…”
“Bez rezervy…”
“A s volantem na blbý straně.” 

Ano, i takhle se jezdí 400 mil během dvou dnů :)

Když jsme oznamovaly rodinám, kam se chystáme o víkendu, všichni nás od Bristolu odrazovali, že tam není nějak extra co vidět, proč radši nejedeme tam a tam. Nějak jsme asi podvědomě věděly svý a nenechaly se odradit. A udělaly jsme úplně nejlíp! Z těch britským měst, která jsem viděla, mě žádný nebavilo tolik, jako Bristol, láska na první pohled! Ačkoli na řízení bez funkční navigace jen podle mapy v telefonu s velmi občasně fungujícím ukazatelem aktuální polohy je to vážně pekelný, všechno ostatní to hravě vynahradí. Tak akorát alternativní, inspirativní, sympatický a zajímavý město, tolik zvláštních, temných a i romantických zákoutí, historické budovy a atypická obydlí na každým kroku, spousta kvalitního graffiti, super všechno <3

Sightseeing z auta

Předtím na dálnici: “Proč má na okýnku napsáno Smrt spartě a Kometě? A proč je to tvým písmem?” XD (Pozůstatky z předchozí noci asi.)

Naší první zastávkou a hlavní atrakcí výletu má být Clifton Suspension Bridge, obrovský visutý most. Málem projedem křižovatku na červenou a ještě blbým směrem, takže dojíždíme k Tobacco factory. Tu jsme ale taky chtěli vidět, takže dobrý vlastně!

Když se kluci bez mapy asi potřetí dostávají před nás a vedou nás někam, kam rozhodně nechceme, Natálička princezna se slovy: “Jdu na ně ale už, jdu fakt. Já jim to vysvětlim!” vystupuje z auta.
O pět vteřin později
“Tak jste kokoti?” 
“No jo, no…” XDDDDDDD

Ale už není cesty zpět a místo toho, abychom si most prohlídli z nějaké vyhlídky musíme zaplatit mýtné a most přejet na druhou stranu a zase zpátky.

Polední chill v parku, s “obědama” z Tesca, hodně příjemná část dne.

Instantní speakers corner, co tam pánové zorganizovali, výborný projevy a skvělej zvuk z jednoho malýho repráku do ruky <3 

“To je ale hezká ulic…”
“Cože? A jak jako od toho řekneš dvě? “
“Normálně úplně, jedna ulic, dvě ulic…”
To ne tohle. Brno, téměř Praha a Krkonoše, rozdíly v tom, jaký používáme slova a tvary slov, nás zabaví na celej zbytek dne.

Haluz, melun, čupni si.

Natálije má zmapovaný snad všehny záchody ve městě a dostává zjeba za zpívání Wonderwall a Vánoční hymny Evropy 2 na veřejných toaletách. “But we are just happy!”
“For other people you’re just noisy…” 

Procházíme městem k dalším zajímavostem, které jsme chtěli vidět, všechno úspěšně a bez bloudění, dokonce i jedno Banksyho dílo jsem viděla, i když jen z auta, radost obrovská!

“Máš hlad? Zameť si podlahu!”
Umíráme smíchy v parku. Nemůžu si za boha vzpomenout, jak jsme k tomu přišli.. Že bychom si stěžovaly s holkama, že děcka nám dělají bordel doma? Možná něco v tom smyslu, ale fakt nevím.

Na závěr jsme se chtěli vykoupat ještě v moři, protože podle mapy vypadal Bristol od pobřeží kousíček. Třikrát objíždíme stejný desetiminutový kolečko, než se nám podaří zjistit a trefit správný směr, abysme se vymotali z města a dojeli k vodě. Kdo nám koupí nějakou navigaci? :D Bysme ji tu fakt užili asi. Lůca (málem) zabíjí páreček Číňanů na kolech, další zjeb. Když je moře nepřístupné a všude to vypadá jen na překladiště, přístavy a doky, vzdáváme to a radši se vydáváme k domovu, přece jen všechny čekají ještě dlouhé cesty.

Shodujeme se na tom, že jsme nějak strašně podezřele fresh na to, jak jsme zase nenaspali nic. Pět minut na to vytuhneme Lůce všechny v autě xDDDD Obdiv za to, jak nás pořád vozí, to musejí být šílený stavy.

Dopsáno teda, jo? Právě je 1.35, po několikátý jsem sebou cukla už, jak usínám fakt u psaní. Vstávám v 6.40 a čeká mě výjimečně (stejně jako už dneska) 13 hodin nonstop s dětma, tak doufám, že si toho postu náležitě vážíte.  Dala bych cokoli za RedBull nebo něco podobnýho, nevím, jak přežiju zítřek, držte mi palce.