July 20, Wednesday

Když jsem ráno jela v 5.50 na kole na vlak do práce, bylo 20 stupňů a svítilo sluníčko. Ve tři, když jsem odcházela ze školení lilo jako z konve, ale v Praze to byl takovej ten mega letní slejvák, jak je vám jedno, že jste úplně turch, bylo teplo a když ve vlaku vylila na zem crocsový baleríny, musela jsem se zasmát. A u nás už pršelo míň, zato stupňů bylo asi třináct a málem jsem zmrzla, než jsem dojela domů. A je mi pořád zima z toho, já si snad půjdu uvařit čaj. Takhle v půlce července, proč ne. A jdeme na to, jsem strašně unavená a asi to bude zase dlouhý.

Paříž, den druhý

Vůbec se nám nechce vstávat, ale přemůžeme se, protože jedna z mála věcí na nás nepočká – den druhý byl totiž 14. červenec, francouzský státní svátek – výročí pádu Bastily. Na Champs Elysées se každý rok koná vojenská přehlídka, chceme využít situace a jít se podívat.

Z metra vystupujeme na stanici George V., všude všude všude davy lidí. Necháváme se zkontrolovat policií, abychom mohli k zábranám blíž k vojákům. Chtějí mi vyhodit jablko, abych ho nemohla házet, nechají se ukecat slovy “but it’s a snack”. Čekáme, čekáme, projíždějí koně, opět čekáme, přeskupují se motorky, nad hlavami nám prolétají desítky vojenských i nevojenských letadel. Mrzí mě, že jsem nestihla vyfotit kouřovou trikoloru. Protože se nic neděje další půlhodinu, podcházíme Champs Elysées metrem a vydáváme se směrem k Seině. Zbytek přehlídky sledujeme večer v televizi, nejdůležitější momenty byly ty u obelisku na Concorde, kam jsme stejně zdaleka nedohlédli.

Nicolas a kouká přímo na mě, fakt! :D

K Tomášově radosti v jedné z bočních ulic narážíme na připravený konvoj všemožných vojenských aut, vojáci jsou všichni strašně milí, mávaj, nechávaj se fotit, pouštějí lidi do aut, půjčují helmy a tak.

Poprvý úplně vidím Eiffelovku, je docela chladno a pořád fouká vítr.

Most Alexandra III., jeden z nejhezčích v Paříži. Na obou stranách ho zdobí obrovské zlaté sochy na snad dvacetimetrových sloupech, takhle to vůbec nevypadá, ale je to zase všechno strašně obří.

Invalidovnu obcházíme ze všech stran, než se nám konečně podaří najít otevřený vchod. K našemu potěšení je vstup do celého areálu k příležitosti státního svátku úplně zdarma, takže se jdeme podívat nejen na hrobku Napoleona, ale také do vojenského muzea. Protože se neskutečně bolí achilovka a čím dál se to zhoršuje, odmítám tam chodit dlouhé hodiny a Tom se musí spokojit jen s expozicí o světových válkách, která sama o sobě byla strašně rozsáhlá, ale musím říct, že vážně kvalitně a zajímavě zpracovaná. Pak jsme viděli

Pěkně nakřivo to mám teda :D

Tam dole je Napoleon, vám ukazuju :D

Z muzea moc fotek nemáme, zakazovala jsem Tomášovi ty věci fotit, abysme pak neskončili na Eiffelovce s plnýma oběma kartama, focení do RAWu nás trochu omezovalo.

Přesouváme se dál. Procházíme Avenue de Tourville k École militaire. Cestou opět potkáváme vojenský konvoj, tentokrát v pohybu. Kupujeme si zapečenou bagetu. S kuřecím masem a sýrem, mňam.

Konečně Eiffelovka! Těším se jak malá už od rána. Pokaždé, když nás někdo poprosí o vyfocení chceme na oplátku taky fotku, takže získáváme všeho všudy asi tři společné fotografie, jupíjej. Je krásně, máme se strašně super. Na Champ-de-Mars není takový klid, jaký jsem si představovala, koná se tu nějaký festival pro potlačení rasismu, pod věží je pódium a trávníky jsou obležené mnohonásobně větším počtem lidí než obvykle. Všechno ale působí úplně sympaticky, na chvíli si sedáme, vypadne mi film z Diany, takže ji na denním světle otvírám a doufám, že jsem přetočila o správný počet zničených políček a z fotek něco bude. Překvapení, no. Uvidíme. Jestli z nich něco zbylo, tak mi je ještě dorazí rentgen při nějakém z dalších letů, protože v Kralupech film dofotit nestihnu / nechci.

Eiffelova věž byla postavena na oslavu stého výročí velké francouzské revoluce v roce 1889. Stejně je to hustý. Jak Pařížani protestovali, že Eiffelovku nechtějí. Jak ji chtěli po Světové výstavě rozebrat. Jak všichni Eiffelovi tvrdili, že bude zázrak, když vydrží dvacet let. Teď si ji všichni hýčkají a jsem si jistá, že vydělává zdaleka nejvíc ze všech pařížských památek. Ročně ji údajně navštíví skoro sedm milionů lidí. I kdyby každý platil jen to nejnižší běžné dospělácké vstupné (pěšky do druhého patra), tj. 4,70 €, je to slušný balík. A to spousta lidí jede lanovkou, která je dražší, nebo dokonce i výtahem až na vrchol, žejo.

Co mě hodně zaujalo byl fakt, že Eiffelovka je natřená na hnědo. Vždycky jsem myslela, že je tmavošedá nebo černá. Z dálky vypadá, ale ve skutečnosti je fakt tak jakože hnusně hnědá.

Když jsem si prohlížela fotky z mamčinýho foťáku, zjistila jsem po dvou dnech, že ségra má úplně identickou fotku, navíc ve stejným svetru :D

Nahoře! Jeli jsme jen do druhého patra, úplný vršek byl zavřený. Stejně máme oba strach z výšek, zdaleka stačilo :)

Nejoblíbenější směr. Výhled na Champ-de-Mars a jediný mrakodrap v centru Paříže – Montparnasse.

Kolem Eiffelovky staví všude hrazení kvůli přípravám večerního ohňostroje, nemáme šanci dostat se na nejbližší dvě stanice metra kvůli uzavírkám některých ulic, proto se musíme docela projít.

Zajímavé je i pařížské metro. Všichni mě děsili, jak je to strašně složitý a když člověk udělá chybu a vleze na špatné nástupiště, je úplně v háji. Houby, abyste to nevládli, museli byste mít IQ tykve fakt. Krom pár výjimek stanice vypadají údajně jako pražský Vyšehrad (asi jsem tam nikdy nevystupovala, ale prý fakt jo), koleje uprostřed a nástupiště po stranách. A poté, co projdete turnikety se opravdu musíte rozhodnout, jakým chcete jet směrem. Všechny linky metra mají svou barvu, číslo a pak dvě konečné stanice, které jsou pro vás důležité. Všude ale dostanete mapku zdarma a všude také velké mapy v několika různých grafických zpracováních visí, takže se fakt stačí jen podívat a netipovat.

Lístků na metro je jen jeden typ, balíček deseti koupíte v automatu na každé stanici za 12,50 € a můžete na něj jet kolik chcete stanic a libovolně přestupovat. Jen bacha, ať při přestupech neprojdete východovými dvířky nebo turnikety, protože zpět se bez nového lístku nedostanete.Pařížské metro jezdí pomaleji než to, které známe z Prahy. Asi hlavně proto, že jezdí na gumových kolech, normálně na pneumatikách, jako autobusy. Našemu metru se podobá spíše RER, v Paříži převážně podzemní, v periferiích i nadzemní, vlak. Nad zem někdy vyjede i metro, ale to už vlastně taky známe i od nás.

Na některých linkách jezdí metra, která nemají uvnitř oddělené vagony, takže vidíte celým vlakem napříč, v zatáčkách je to strašně zvláštní. Určitě na jedničce to tak je, zbylé se mi pletou, takže to vám určitě neřeknu.

Stanice vypadají vesměs podobně, bílé kachličky, neposprejováno, sem tam spící bezdomovec, spíš ale muzikanti. Jak ve stanicích, tak přímo ve vlacích metra. A umí! Kdybyste náhodou jeli linkou 11, stanice Arts et Métiers je úplně strašně pěkná, je celá stylovaná do staré ponorky.

V metru na mostě. Taky byste tipli spíš autobus, co?

Ačkoli nožky bolí, skvělé počasí nám nedá vystupujeme v Défense o stanici dřív, abychom se ještě prošli a abych viděla zase další kousek. Strašně se mi líbí průhled půlkou Paříže, od Grande Arche je vidět Vítězný oblouk a za celou Champs Elysées zahlédnete i obelisk na Place de la Concorde.

Borec na kole. To mi připomíná, že jsem mu slíbila poslat nějaké fotky.

Tomáš připravil strašně dobrou večeři, jíme si olivy, sýrečky, čerstvé bagety, na dvě hodiny usínám a pak je čas vyrazit na ohňostroj, zakončení oslav státního svátku.

Grande Arche ve tmě

Palec ve tmě :D Na Défense je spousta různých uměleckých děl jen tak umístěných v ulicích a mě se to líbí. Ten podlouhlý flek pravo dole je člověk, pro odhad velikosti, jo :)

Ohňostroj a fotka půjčená od mamky, byli mnohem blíž a tahle je fakt dobrá, my koukali z druhé strany a asi z pěti kilometrů, takže fotky nejsou nic moc.

Gif jako bonus na závěr :D

A pro cestovatele opět mapka trasy ze dne dvě :)

To be continued.