July 2, Tuesday

UK! UK!

Jaká byla cesta? Upřímně – jaká by mohla být moje cesta jiná než dobrodružná ;) Na letiště mě odvezl Tom, vraceli jsme se jen jednou z konce ulice pro trenčkot, ten by se mohl hodit, ale protože bylo zrovna teplo a slunce, zůstal na první pokus na věšáku.

Takhle jsem se loučila z letadla ještě na poslední chvíli.

 U bagagge drop off přepážky chvilka napětí, ale vyšlo to, 31,4 kg. Za dvaatřiceti kilový limit Wizz Air miluju, momentálně se vážně hodí. Něco mi říká, že nehledě na cenu zpáteční letenky s nimi budu muset letět i domů XDD Let překvapivě na čas, bez jediného zádrhelu, u bezpečnostní kontroly jsem nepískala na první pokus a ještě byla moje kosmetika z příručního zavazadla demonstrována jako příkladná ukázka předkládání skupince nechápavých Rusů. Porušila jsem asi tři miliony pravidel týkajících se importu různých zakázaných věcí do UK (typu rybí salát, utopenci…), ale co bych pro ni neudělala, žejo. Na Lutonu jsem ještě nebyla, ale naštěstí se jedná o jedno z malých letišť, takže bez čekání pasová kontrola, kufr, kafe do ruky a mažu před terminál hledat správné nástupiště National Express busu, který mě má odvézt na Heathrow, kde přestoupím na další spoj.

Půlhodinka na sluníčku s latté v ruce uteče jak nic. Asi pět minut před plánovaným odjezdem ale autobus pořád nikde, všechny ostatní tu vždycky čekaly dýl. Tak se ptám zaměstance v zářivě žluté vestě NE, který je neustále na nástupišti k dispozici. Prý dorazí, ať ještě počkám. Za další minutu doběhne Asiatka s dvěma kufry a ptá se mě, jestli už náhodou neodjel autobus na Heathrow. Ani nepřijel, že. Ale jsem ráda, že v tom nejsem sama, a čekáme spolu. Ve chvíli, kdy měl autobus už odjíždět přichází zřízenec ve vestě a oznamuje nám, že se vyskytl problém a že nám sežene taxi. Ale že se na druhé letiště dosaneme včas. Okay. Po patnácti minutách čekání začínáme být lehce nervózní, ji čekají dva neskutečně dlouhé lety a mě by stačilo i řešit přebookování jízdenky. Naštěstí asi po dvaceti minutách taxík fakt dorazí, musím pomoct řidiči s mým kufrem do auta, protože jinak by se asi zlomil, a jedem. Na Heathrow jsme asi jen o 5 minut později, fajn.

Probíhám dlouhými podzemními průchody na Central Coach Station, zasekávají se mi první kolečka u kufru – jupí, co víc si přát. Ačkoli autobus do Winchesteru mi má jet za nějakých 10 minut, na informační tabuli stále nesvítí Boarding. A nesvítí ani ve chvíli, kdy měl autobus odjíždět. Řidič se prý vrátil pozdě z nějaké předchozí cesty a musí si dát pauzu. Z původního čtyřicetiminutového zpoždění je nakonec hodina, během které mi neodpovídá ani Natálka, která mě má vyzvedávat, ani hostmum, ani se nemůžu dovolat. Boží, určitě mi nefunguje telefon, to jsem zvědavá, co budu dělat. Ale fakt odjíždíme, ani nikdo nic nenamítá na mých 11,4 kg nadváhy zavazadla.

Během cesty naštěstí postupně odpovědi přicházejí, Natálička mě nabírá i s “A ‘New Home’” přáním, aby to bylo správně britský, a kytkou světle růžových karafiátů, se kterou nemám tušení, co zamýšlí :D Myslela jsem, že ji třeba mám dát hostmum.. Ne, je pro mě <33 Obě jsme zaskočený z toho, že jako fakt jsem tady. Jsem pro každou bejkárnu, ale tomuhle taky pořád nějak nevěřím prostě.

Chicken Nuggets cestou k večeři, chvíli krafem v McD (vidím Chrise v kuchyni!!!), rozhrabu celej kufr v autě, abych jí našla stoprocentně už dávno zkaženej rybí salát v majonéze, kterej byl podmínkou toho, že si pro mě přijede :D “No pro ten salát si přijedu. A při tý příležitosti tě odvezu,” nebo tak nějak to bylo xDD Začínám mít strach fakt. Úplně jsem fakt ráda, že mě nevyzvedávala přímo rodina, to si úplně neumím představit. DÍK!!

Takže já budu fakt aupair. I když pořád nevím, co si mám myslet nebo co čekat, jsem ráda, že jsem se rozhodla, že se Nat povedlo po všech rozvěšených inzerátech, na které nikdo neodpověděl, získat kontakt na tuhle rodinu a že jsem vážně odjela, protože tyhle prázdniny jsou na nějakou dobu (nebo možná napořád) poslední, kdy si můžu a chci něco takovýhleho dovolit (protože příští rok, až budem Bc., mizíme na neurčito někam do jihovýchodní Asie XDDD)

Mají TAK nádhernej dům! Úplně prostě vysněný moje, všechno světlý, obrovitánská kuchyně s jídelnou a obývákem dohromady vytvořená ze stodoly, vysokánský strop až pod šikmou střechu, nahoře bílé původní trámy… Já mám taky krásnej pokoj, velký okno, bílý nábytek, dvě velké skříně, živý kytky ve váze na nočním stolku a povlečení s růžičkama <3

Přijela jsem celkem pozdě, po desáté, mladší děti už spí a starší holky jsou přes týden na internátu, ty uvidím ve středu, kdy jim končí škola. Rodiče vypadají mile, i když čekám, že to úplně dokonalé nebude. Ale přivítání vážně fajn :)

Ráno se prý můžu vyspat, jak budu chtít, hostmum vypraví a odveze mladší děti do školy a potom mi všechno ukáže. Stejně si dávám budík na nějaký rozumný čas, spíš pro sebe, chci si v klidu vybalit oblečení do skříně a nějak se dát dohromady.

Na první noc v cizím prostředí asi fajn. Po zhasnutí zase rychle rozsvěcím, deset minut se snažím zavraždit bzučící mouchu čistou teniskou… 1:0 pro mě. Párkrát za noc probuzení v šoku, že jsem zaspala, nebo že nevím, kde jsem, klasika.

Ráno mám čas, zatím nemám heslo od wifi, takže píšu tohle a čekám, až se vrátí. V tu chvíli se zespodu ozvou nějaké zvuky, tak jdu dolů s tím, že už je tu. Oh my, cizí chlap v domě, wtf. Nevím, jestli byl v šoku víc on nebo já, ale vzhledem k tomu, že opravuje něco v koupelně je to asi cajk :D Ježiš, další dva a přišli nahoru už, taky mohla říct :D Jsem docela nervózní, co bude, tak držte palce :)