July 10, Wednesday

Ještě jsme se nevzpamatovaly ze středy a už byl zase pátek. První můj pracovní týden u konce, wow.

Hostmum mě večer hodila do Andoveru, kde jsem měla sraz s holkama, Lůca přivezla Nat a zase zmizela, práce práce. Že nás prý dožene později. Alespoň jsem si k ní do auta hodila milion věcí sbalených na celý víkend, z oblečení “dlouhý triko přes džíny” vytvořila “krátký šaty”, žabky vyměnila za 13 cm podpatky, který jsem si původně koupila jen na focení, ale okamžitě dostala příkazem dovízt.. A páteční noc mohla začít :) Stavujeme se na chvíli u Romana ještě.

“A čo ty tu robíš, tiež popolušku?”
Nojo. Popolušku. Roztomilý :)

Po pár měsících zpátky v Redbridge, stejnej cider jako poprvý tady, a pomalý přesun do Lajfu. Pomalý doslova, moc jsme si v těch botách nemohly vyskakovat XDDD Nesnáším, když někdo chodí jak kůň v podpatkách, takže ve snaze tomu zabránit :D “Prej dobrý,” komentuju náš vzhled po zatroubení několikátého projíždějícího auta. Oni by nás tam totiž jinak ani nepustili. V UK je vyhrocenejch hodně věcí a určitý “dresscode” do klubů je jednou z nich. Takže buď po jejich, nebo nic. Ok. Alespoň ty boty užiju :) Nechápu grafika, který měl na starosti logo Life. Fakt nechápu. Vytvořit pro klub/diskotéku něco, co ve vás maximálním způsobem evokuje prodejnu zdravý výživy je prostě mimo.

Hrajou dobře, úplně až že jsem překvapená, tancujeme skoro pořád, strašně to utíká. Někdy kolem půl druhý konečně doráží Lůca z babysittingu, vyšperkovaná, v šatech, ale (další vyhrocenost) dovnitř se nedostane, protože vstup je jen do jedný. Otevřeno do tří, do půl čtvrtý, ale prostě ji za námi nepustí. U stánku si kupujeme nejlepší kuřecí kebab bez zeleniny, jen maso prostě. Pocit, jakej jsem měla při prvním kousnutí, jsem snad nezažila u žádnýho jídla nikdy, tak úžasný to bylo! Dokonalost. Obě si za cestu autem domů stihneme umazat šaty od jídla, princezny. Domlouváme se na ráno, odjezd v 7.30.Proč ne, vždyť jsou teprv tři, když padáme do postelí.

Budem si teď nějakou dobu různě krást a půjčovat fotky s Natáličkou, tak to nějak přežijte. Jsou prostě věci, který potřebujem mít zaznamenaný obě :)

Ráno si chystáme jídlo s sebou ještě, abysme si náhodou nepřispaly trochu :D Lůca dostala tip na “super místo na koupání”, protože v UK jsou teď úplně rekordní vedra, z tolika hezkých dnů ta sebou jsou tu všichni zaskočení. Místo sice hezký, ale spíš takový přístaviště, pláž celkem opuštěná, místama i celkem špinavá, nikde nic moc zábavnýho, takže holky rozhodujou, že se přesuneme do Bournemouthu, kde to znají a kde to údajně je úplně o něčem jiným. Mě se totiž celkem líbilo i tady, v Mudefordu.

Cestou na pláž projíždíme v jednom městečku takovou ulicí, kde byste dali ruku do ohně za to, že jste někde na Floridě, nebo tak. Široká ulice, samostatný domečky z bílýho dřeva bez plotů, palmy.. Jakmile jsme dorazily na Bournemouth Beach, musela jsem jim dát fakt za pravdu, úplně někde jinde. Takhle si hromadně představujeme Ibizu. Lucie nabízí ochutnat jeden z mnoha ciderů, který si jako správnej řidič na pláž přivezla a Natálka pronáší památnou větu: “Já nechci alkohol.” :D Jsme nechápaly s Lucií absolutně. Úplně takový ticho hrobový chvíli, zásek. A pak výtlem.

Vůbec si v autě nezapomínáme vidličky, který jsme si schválně nechaly v autě den předem, abysme je měly s sebou. Jednu jedinou má N., ale cestou se jí z ní povedlo vytvořit dva nástroje, které následně nazvala nabodákem a hrabičkama, ale jíst se nedalo ani jedním.

Zrovna byla někde poblíž soutěž v cheerleadingu, takže celý den na pláži zkoušely holky nějaký triky. Mě tohle baví, pořád jsme koukaly, škoda, že neměly nějaký veřejný vystoupení, jak jsme si původně myslely.

Moře na první ošplouchnutí nohou úplně infarktově ledový, ale na sluníčku se fakt nedalo dlouho vydržet, musely jsme do vody. Fakt jako na dovolený kdybysme byly, super :)

Natála mi napovídá, že o salátech mám napsat. Ok. Od chvíle, kdy zjistila, že mi přijdou nechutný občasně se vyskytující řasy a jiný vodní rostliny, nenechala kolem sebe proplout snad jedinej list, ani by ho po mě mrskla :D Fajn. Lucie měla málem dalšího kraba do auta. Mrtvýho. Po tom, co ho asi půl hodiny lovila z vody a vždycky přišla vlna a smetla jí ho, ho dalších půl hodiny nosila v ruce a chránila ve vlnách. A pak ho najednou prostě zahodila xDDDDDD

Sháním nějaké pohledy v jednom z mnoha stánků na pláži. Další várku. Vytáhnu jeden boží, s nádherným útesem. “Ježiš koukej, ten je boží! Ale to asi není nikde tady, co?”, rozhlídnu se oběma směry. Nekonečná placatá pláž na obě strany. Nicméně pomyslná žárovička nad hlavou, kupuju pohled, abysme věděly, co hledáme, a plán na zítřek je jasnej.

Pláž! Asi to úplně nevidíte, ale N. našla naštíplej kamínek s “pokladem” vevnitř, takový ty krystalky třpytivý <3

“Something went terribly wrong” a obálka znásilněná na blog tahák, protože vždycky zapomenu spoustu věcí, než je stihnu napsat. 

Krásně jsme se připekly všechny, opalovák neopalovák. Cestou domů se stavujeme nakoupit nějaké jídlo na následující den, rychle vysprchovat, umýt vlasy, uvařit si obědy na neděli.. Sušit vlasy nestíháme, rychlej culík a mizíme na babysitting. Holky jsou zlatý, nechaj se poslat do postelí brzo. My padáme na hubu už, protančená noc, tři hodiny spánku a sluníčko dělá svý. Když jsou ještě v jednu rodiče pryč, fakt si nadáváme na to, že jsme si v devět nenařídily budík třeba na půlnoc a nespaly na gauči, udělaly bysme nejlíp úplně, ale takhle už musíme vydržet.

Takovým tichým, trochu provinilým hlasem v autě:
“Víš, občas když jedu takhle ve dvě ráno domů, řídím napravo.”
“Přiznání aupairky.” :D

Nařizujeme si budík na 4:50. Když mě v 5:50 mě budí z úplně takovýho toho nejhlubšího spánku “Musíme fakt už, musíme!”, fakt se mi chce brečet už. Ale musíme fakt.

“Kesido, proč tohle děláme?”
“Protože tohle děláme vždycky, jsme strašný extremisti.”
“Jono. Děláme to vždycky ale prostě.”
“Ale je pravda, že dva měsíce jsme spolu ještě nikdy nebyly.” 

Zemřeme takhle ale fakt.

Velký plány a takovýhle místa musí člověk vidět bez lidí. Na to, že jsme vstaly o hodinu později, než bylo v plánu, přijíždíme k Lůce jen s 15 minutovým zpožděním, takový jsme my. Na úkor vlasů všechno teda, no, naivně jsme si myslely, že ráno vyřešíme tu katastrofu uschlou předchozí večer v gumičce. Ani náhodou. Mám přísnej zákaz pořizovat jakýkoli fotky Nat. Usínám na zadní sedačce asi po prvních pěti minutách jízdy a miluju Lucii za to, že se vyspala aspoň o něco víc, než my, a řídí.

Když se asi po hodině probouzím, nechápu vůbec, kde jsme, úplně Irsko, zelený kopečky, kam dohlédnem. Natálka zpochybňuje navigaci (ona tahle si to teda většinou zaslouží, ale výjimečně měla pravdu :D) a tak nezajedeme do kempu, za kterým je, jak zjistíme později, velký parkoviště, ale dovede nás podle mapy blíž k pobřeží, kde je další menší místo k parkování.

Všechno vstávání a dlouhá cesta úplně stály za to! Tenle kousek pobřeží je jedno z nejkrásnějších míst, který jsem v životě viděla <3

Sice jsme trochu nevychytaly obuv na to, abysme slézaly skály dolů k vodě, s pár sklouznutími jsme to zmákly, nešlo odolat a zůstat nahoře.

Cesta k hlavní “atrakci”, která nás sem přilákala, Durdle Door, ovšem vedla od našeho aktuálního umístění přes několikery hory a doly. To je právě ten parkovací fail. Docela jsme umíraly už, horko, blbý boty, krpály a kamení. Ale zase – totally worth it, jen koukněte na fotky a uvěříte :) Nádherný, nádherný, nádherný.

Durdle door! V plný kráse.

A se mnou ještě, jak jinak :D

Když to jen trochu půjde, musíme se tam vrátit s gopro kamerou, takovouhle nádhernou vodu jsem neviděla ještě snad. A asi tam bude i na co koukat, zrovna se kousek vedle vyloďovali potápěči.

Naše další cesta vedla do Cerne Abbas, kde měl být obraz v trávě v kopci, jako se holky byly podívat nedávno na bílýho koně. Jako byl tam. Ale takovej trapňoučkej, vyfotit nešel a hlavně nás začaly žrát nějaký zvířata úplně hned jak jsme vylezly z auta, tak jsme zase rychle zalezly, snědly si oběd místo venku na lavičce v autě a přemýšlely, kam povede naše další cesta, neb jsme chtěly opět na pláž. Přemýšlely jsme opět o Bournemouthu, ale pak, že zkusíme něco blíž, že pojedeme prostě nejkratší cestou k moři. A nějak jsme cestou v navigaci uviděly Portland, město na ostrově, spojené s pevninou mostem. A to zas jako musíme vidět.

Egypt v Portlandu.

Portland Castle

V Portlandu jsme zjistily, že jsme ho asi až tak vidět nemusely, neb tam moc k vidění nebylo :D

Projely jsme kolem přístavu, u kterýho jsme se strašně chtěly vyfotit a postnout fotku na facebook s označením nějaký destinace v Chorvatsku a čekat na zmatený telefonáty rodičů, ale nešlo zrovna nikde zastavit. Zakotvily jsme na dvě hodiny na Weymouth Beach užít si poslední odpolední sluníčko, cestou domů si koupily každá svůj kelímek Ben and Jerry’s a Lucie při té příležitosti objevila Lucy Coca Colu a tekly jí při tom slzy dojetím v Tescu prostě <333 tomu se říká mít radost z maličkostí, vemte si příklad všichni! :D Nedala ji z ruky zbytek dne, ani během řízení.

Poprvý za posledních snad patnáct let jdu spát (jakože spát fakt až do rána) ještě za světla. A ne jen já. Připadá nám, že jsme za víkend procestovaly polovinu světa, jsme utahaný jak koťata, ale měly jsme se fakt skvěle <3

A můj včerejšek? :D