January 8, Thursday

Story z 10.4.2014

Přicházím jednou ve středu ze školy (to vím, protože jsem chodila do školy jenom ve středu) na Hlaváku k vlaku a u dveří se nějaký tři holky snaží o něčem domluvit s průvodčí. Anglicky. Ona mává rukama do všech stran a pomalu začíná být nepříjemná, protože nemá tušení, co po ní chtěj, a ony to pořád nevzdávají. Protože maj obří bágly na zádech a vypadaj docela vyčerpaně, ptám se, co se děje, jestli můžu nějak pomoct. V tu chvíli mi padne zrak na rozbalenej karton Redbullů, kterej drží jedna z nich v rukou a je mi jasný, která bije. Oujé, do čeho jsem se to zas zamotala.

Proč je moje odpověď na otázku “Can you make it?” vždycky “Sure we can”?

Do vlaku je vzít nechtěli. Neměly se ptát. Kdyby nasedly do toho Eurocity, co jel chvilku předtím, staví poprvý snad v Ústí (nebo dokonce v Děčíně), to už by na hranice Německa bylo kousek. Takhle jim bez lístku pod všema možnejma výhružkama vzala průvodčí k nám do Kralup. Jakože aby se aspoň trochu přiblížily správným směrem, nicméně když jsem viděla jejich obličeje v Kpech na nádraží, říkala jsem si, že v tý Praze by jim bývalo bylo líp. Probraly jsme cestou všechno možný, měly zážitků milion a byly nadšený z toho, že vím, o co jde, za celý jejich putování jsem byla první. Napsala jsem jim česky dopis pro další eventuelní anglicky-nemluvící průvodčí, poradila jsem, co jsem mohla, zkusila shánět na Facebooku, měla jsem úplně vybitej telefon a ačkoli jsem chtěla strašně pomoct, nějak mě v tu chvíli absolutně nenapadalo čím.

Pořád mi to strašně nedalo a pospíchala jsem domů, jestli přece jen se někdo neozval na tu mojí facebookovou prosbu, protože telefon v tu dobu už byl vypnutej. Neozval.

“Já nemam auto a prachy ani na to domluvený kino večer, natož na tři jízdenky do Německa…,” vysvětluju Adamovi, co jsem právě zažila.
“Takže jedem do Drážďan?”
“Jestli jo, tak rychle!”
Za 18 minut odjížděl vlak, který byly odhodlaný risknout. Adam bydlí 20 minut od Kralup.

Měli jsme se učit. Měli jsme psát bakalářky a bylo mi ten den strašně zle, protože rýmička.

A ticho po pěšině. O 17 minut pozdějš přišla zpráva: “Mam je.” What the hell? Jako fakt? Adam má v autě tři cizinky, který nevěděl ani, jak vypadaj? Sbírám doma rychle nějaký jídlo, protože říkaly, že maj už docela hlad, na první benzínce jim kupujem ještě bagety a nějaký oplatky, svítí nám do očí jarní sluníčko, pouštíme jednu pecku za druhou a vyprávíme jeden přes druhýho.

“A short happy-we-are-on-our-way-to-Dresden-movie with the sweetest people ever! Heroes of the day-award goes to! Our saving angels taking us to Dresden.”

Miliontý “Díky, jste nejlepší na světě” na nádraží, samospoušť na film, rychlý rozloučení, holky naskakujou do prvního vlaku, my si kupujem krabičku jahod, banán, na kterej mi Adam v zápětí stoupne, a tabulku hořký čokolády. Posíláme rychlý asi tři pohledy, protože jinak by nám to nikdo nevěřil.

V kufru se nám převaluje pár nafasovaných plechovek Redbullu, zkoušíme, kolik nejvíc dokáže Nálada jet a pak už zas naopak nikam nespěcháme, cestou stavujeme v McCafé na Teplický, dávám si první kávu bez mlíka v životě a je to peklo. Kdo by řekl, že pár měsíců na to by mě nenapadlo objednat si jinou.

Pamatuju si jak včera, jak se dovleču někdy pozdě večer unavená a nachcípaná po schodech domů a mamka se ptá:
“Prosimtě, kde ses byla? Mobil máš vypnutej..”
“To nechceš vědět.”
“Kde?”
“V Drážďanech.”
“No a teď fakt, kde?” 

Bylo to boží. I teď mi to přijde skoro neuvěřitelný. Byla to sranda, spontánnost, sdílený dobrodružství, dobrej pocit, nový známý… Prý máme přijet do Belgie. Víte, že mně se nemaj říkat věci, který se nemyslej vážně. Shari, Melliso, Julie.. Myslím, že se ještě někdy uvidíme :)

Napsáno v konceptu s fotkou z Drážďan 13.4.2014

Dealujem drogy, chtěla jsem si objednat vlastní, ale Adam našel ještě velkou kupičku doma, tak že mi nějaký nechá, ať neplatim poštovný a že doobjednáme časem až.

“Můžu ti to hodit domů kolem druhý třetí.. Kdyby to náhodou nefungovalo, tak to nebyly kofeinový tablety.”
“Omg a jaký další prášky ještě bereš, nezabije mě to?”
“Ne-e :D Vesměs samý vitamíny.”

Tak snad.

[edit] Byly to kofeinový tablety. Díky za ně, byly hodněkrát potřeba. [/edit]