18.10., den po skromný rozlučce s rodnou hroudou a den před mnohahodinovými lety jsme stihli s Adamem ještě horolezecký kurz v Srbsku (v českým Srbsku, taky mě to původně trochu zarazilo). Cestou zpátky jsem si v autě napsala do evernotu:
“Lezení – šílená mlha ráno, nakonec krásnej podzim. Strach, stres, vylezlá velká stěna. Umím vázání, jištění. Sedřený bříška prstů, vyčerpání, vyklepanost, ale povznášející.”
“Tak co na to říkáš?” ptal se někdy po prvních pár pokusech Radek, náš bývalej profesor na informatiku, kamarád a zároveň Adamův aktuální nadřízenej (a pan horolezec momentálně nacházející se v base campu pod Aconcaguou), který kurz organizoval.
“Jako boží, vypadnout od počítače, ale šílenej stres!” (říkala jsem někdy, že mám dost strach z výšek?)
“Jono, já si sem taky jezdím zapomenout na běžný stresy, tohle je aspoň chvilkově přebije.”
Fotky já a Horolezecký oddíl Kralupy, díky!
No Comments