January 4, Friday

Hory, konečně! Na tenhle výlet jsme se těšili od loňského ledna. (A taky jsem se teď dva dny těšila, jak až se zbavím zkoušky z MOO, půjdu tohle všechno napsat, a když na to došlo, nějak nemám slova. Jako vždycky.)

Problémy nastaly už při odjezdu. Naplánovat, jak se posbíráme po celé horní polovině středních Čech a včas vyrazit – to nemohlo vyjít. Naštěstí jsme všichni zpomalení celkem podobně, takže jsme se u McDonald’s na dálnici za Prahou sešli sice o hodinu později, ale nikdo dlouho nečekal. A ještě se nám vlastně povedlo se předtím náhodně potkat. Cesta dál bezproblémová, sníh nikde, námraza taky ne, proti loňskému roku paráda. Jsme natěšení, že nám je úplně jedno, že se v autě nedá hnout, že máme batohy na zadních sedačkách s Impym vyskládaný skoro až pod hlavu a rakev musíme při každý zastávce rozvazovat a znova přivazovat provazem, protože klíče (ani zámky vlastně xDDDDDD) se nekonají :D

Úplněk cestou. Kvalitní, já vím.

První večer se aklimatizujem, domek na správný samotě hned pod lesem je ideální. Všude se hemží spousta lidí. Neumíme topit a tak pořád větráme kouř. Jura má celý večer na hlavě kameru a díky tomu následně doma zjišťuje, what the hell happened :D Dlouhá noc.

Ráno se fakt hecnem (respektive dva lidi se hecnou a nedovolí zbytku jinak :D skok velryby Impyho doprostřed postele se těžko zaspává xDDDD), v 6.55 se necháme vytáhnout z postelí a odhodlaní klepat na turnikety v osm nasedáme do aut. Upřímně – ani sami tomu nevěříme :D Na Černé hoře je nejlepší ježdění, jaký jsem u nás zažila. Je nádherně, svítí sluníčko, sněhu je na sjezdovkách dost..

Family portrait <3

K všeobecnému nadšení Jura zvrací z lanovky. Kolem jedenáctý přichází hlad. Poslední moment, kdy vidíme Juru. Po zjištění, že nemá u sebe telefon a dvouhodinové snaze ho najít na všech sjezdovkách a po všech skibarech ho považujeme za definitivně lost a doufáme, že se sejdem odpoledne u auta. (Kdyby to nevyšlo, tak fakt nevím :D Naštěstí jo!). Ve dvě se objevují konečně i Nat s Meďákem a máme radost, že umí lyžovat i když “to absolutně neumí a lyžovala naposled před dvanácti lety”. Dobrý to je! Chceme si užít první den na sněhu co nejvíc, ke konci už vážně padáme na hubu. Zjišťujeme, že Jura u auta čekal už dobrý tři hodiny (happy end!). Nikdo neumřel a odměňujem se boží obrovskou večeří na Dvoračce.

Přes všechno ponocování (ty večery mi dost splývaj) vstáváme i druhý den a díky božímu nápadu koupit si permanenky na ten den už den předtím večer si můžem sjet dokonalej manšestr na černý. Smějeme se polskýmu překladu borůvkovýho koláče, ale doma zjišťuju, že to je v pohodě. Každopádně na první pohled to vypadalo zvláštně. Objevují se loňský zimní tlustý kočky. Mám na prkně první křížek za lyžaře :D Ale jako his fault. Na sjezdovky (zvlášť tyhle slušný) by měl být snad řidičák na lyže, špatní lyžaři jsou úplně asi milionkrát nebezpečnější a nepředvídatelnější a děsí mě :D

Tomíkova radost z kočky ^^

Krmení kočky…

… šikana kočky :D

Přece jen jako správný computer kids toho začínáme mít po obědě už celkem dost.. A taky aby s náma mohl něco podniknout Rubi a jeho vyhozené rameno, plán na odpoledne je jasný – saně! Saně nikde nemají, aha :D Tři půjčovny a ani ň. Naštěstí Nat kamarádi v půjčovně o kus dál mají saní dost, patery saně v Superbu, why not.

Jediná společná <3

Kdyby na tý fotce byl s Tomášem kdokoli jinej, napíšu, že ho Tomáš šikanuje. Ale tady si fakt nejsem jistá :D

A jedém! Saně dokonalý, dráha vedla trochu jinudy, než loni (možná ten jeden úsek zavřeli kvůli týpkovi, co vylítl z ledu někam asi dvacet metrů do lesa?), ale bylo to tak akorát umrzlý a uježděný, že jsme jeli celou dobu jak blázni, ale ještě bylo možný se eventuelně vyhnout běžkařům a tak. Ale šíleným pádům jsme se nevyhnuli, myslím, že Lukáš vede v počtu, ale stylem se tomu skoro vyrovnal Rubi, který radši vyskočil ze saní nebo hromadná bouračka s hloučkem běžkařů bez běžek. Natála říkala, že si to sjede jednou a pak počká ve skibaru, že jí to moc nebere. Po první jízdě jsme k lanovce skoro běželi a jezdili jsme úplně do poslední chvíle, co to šlo, poslední jízdu  nahoru dvě minuty před zavíračkou, dolů už celou za tmy úplně. Cestou domů máme všichni chuť na čínský polívky, ale když jsme si představili tu hromadu mastných talířů, přehodnotili jsme situaci a nechali se radši rozmazlovat na Dvoračce. Pomalu se z ní stává domovskej podnik :)) Večer mimo jiné chcípáme smíchy u videí, fakt doufám, že se z toho povede nějakej sestřih, ze kterýho to vyzní :)

Třetí den už to nedáváme :D

Paleo.

Z lyžování v Bukách nadšení nejsme, ale aspoň budem trochu odpočatí na večer.

Jak od maminky <33 Já docela nerada jím v restauracích, protože se bojím, že to nebude podle mých představ a nebude mi to, co si vyberu, chutnat, ale tady prostě si fakt člověk mohl dát úplně cokoli a vždycky to byla dokonalost.  Jako bonus fakt za pár korun. Víc takových restaurací!

Silvestrovský večer trávíme na chatě, v jedenáct vyrážíme na túru na náměstí, na ohňostroj. Sympatický, jak mají v TU ohňostroj už před půlnocí a všichni pak bouchají šampusy a přejí si na námku :)) U nás to vždycky bývalo tak, že si “ťukli” všichni doma a pak teprve vyrazili na půl jednou na oslavy. Chceme jít s Nat někam tančit, ale kluby jsou narvaný k prasknutí a zbytek skupiny s náma nechce jet do legendární Deprese. Vydáváme se na soukromou párty k sekvoji :D Chtěla jsem ji vidět dávno. Prej má měkkou kůru. Má fakt. Dlouho nejdem, hledají nás, doufáme, že si Adam z léta pamatuje, kde je sekvoj. Nepamatuje. A těžko to popsat jinak, žejo :D Šly jsme celkem dloujo, nějaký louky, pole, les, tma. A jedna sekvoj uprostřed ničeho. “Tyvole, jsem si musel založit účet na geocachingu, abysme vás našli.”  Takový dvě kešky, to se vyplatí ;)

Poslední oběd na Dvoračce a trochu smutná cesta zpátky do reality. A zkouškovýho. Nejradši bysme zůstali na horách navždycky, je to tak takový milý a bez všech těch problémů všedních dní. Přemýšlím, na co jsem zapomněla, ale jestli na něco jo, ona vám to určitě napíše Natálička. Dík kamarádi, skvělý to bylo! Prej i video bude. Ale když se vystříhají všechny nepublikovatelný části, bojím se, že moc nezbyde :D The end.

(A co bude příště? ^^)