Z Erasmu a života v Bergenu obecně mám rozepsanou spoustu článků, ale momentálně jsme na cestě a baví mě, podobně jako na Zélandu, psát live. Pojeďte s námi na mrazivej severskej roadtrip!
1. 12. 2016
Celý ten kolotoč začal vlastně už předchozí den ráno. Vstala jsem chvilku před pátou, abych si do devíti, kdy mi začínala poslední norská zkouška, stihla dočíst poslední materiály. Ten čas utekl ani jsem nemrkla, zkoušku jsem odevzdala po dvou hodinách z tříhodinového limitu, protože mě bolelo zápěstí a za krkem, dali jsme si s Tomem, který za mnou příjel, poslední kafe ve školní kavárně a nakoupili nějaké čerstvé ovoce na cestu v obchodě naproti škole.
Potom zase odjel, já jsem šla na domluvený rozlučkový oběd s Finkou Johannou a Norkou Lise, přičemž se mi povedlo narazit na Polku Natalii a na pár lidí z TEDx skupiny a rozloučit se tak i s nimi osobně. Na tři hodiny domů, sbalit co nejvíc věcí a třídit je logicky podle toho, jestli je budeme potřebovat na cestě a nebo jestli je můžeme zaskládat hluboko pod postel v autě. Běžet (doslova) na lekci jógy, abych řekla „Until next time!“ Švýcarovi, Jihokorejce, dvěma Švédům a našemu indickému učiteli. Tentokrát se mi „Your mind is totally, completely empty“ dařilo ještě míň než kdykoli jindy, ale stejně jsem ráda, že jsem se protáhnout (a rozloučit) šla.
Rychle zpět domů, abysme si s Tomem dali patnáctiminutový závod v uklízení kuchyně, kterou moji (už bývalí) housemates úspěšně zanášeli bordelem poslední tři dny, aniž by si po sobě kdokoli cokoli uklidil. Ráda bych je omluvila tím, že měli taky zkoušky na krku, ale úplně stejně kuchyň vypadala každý večer celý semestr. S posledním talířem mířícím do myčky se ozval zvonek a zpoza dveří se trošku unaveně usmívaly zmzlý Němky, Alissa a Kristin. Poslední společný falafely, poslední společná sklenička vína, povídáme jedna přes druhou a Tomovi z nás jde asi trošku hlava kolem. Před desátou se loučí, obě potřebují následující den fungovat, my máme pořád ještě co dohánět s balením, praním posledního prádla, úklidem, ale před půlnoci taky zavíráme oči. Je neuvěřitelný, jak to zase všechno uteklo.
Chvilku po šesté ráno mě budí zprávy od Nat, kterou přepadli ve Vietnamu a ukradli jí telefon, takže řešíme nějaké věcí ohledně zabezpečení, ale stejně je pomalu čas vstávat. Snídáme borůvkové knedlíky z World dinner jakožto poslední pozůstatek z mrazáku, Tom se hrdinně pouští do snášení krabic do auta zatímco já dobaluju kuchyň, vařím nám u toho sójové chilli con carne a peču ovesné sušenky. Obsah jednoho ze dvou plechů putuje z trouby rovnou do koše, protože to se prostě stává, když děláte milion věcí najednou. Rychlá sprcha, batoh na záda, peřina a pět polštářů do náruče a najednou zase sedíme v autě.
První zastávka na sebe nenechá dlouho čekat, od snídaně uběhlo pěkných pár hodin, takže jsme víc než ready (= hladoví jak vlci) na brunch v Ikea. Věděli, že pojedeme kolem, a už před pár dny jsme se domluvili, že si tam uspořádáme válečnou poradu před cestou. All you can eat za 49 NOK je na Norsko úplně nevídaně výhodný deal, i když vynecháte všechno maso a ani se nechystáte přejíst se na dva dny dopředu. Válečná porada ve výsledku spočívá v: „Já bych to vzal spíš tou cestou blíž pobřeží než tou, co vede úplně vnitrozemím.“ „Jojo, ta se mi taky zdála sympatičtější,“ načež se vracíme k tomu, že mi Tom vysvětluje, jak se vyrábí překližky z bříz.
Brzy mizíme mimo civilizaci, to naopak v Norsku vůbec složité není. Prší. Výhodou toho, když prší, je ta, že se všude objeví spousta vodopádů. Maličkých i vážně pořádných, a tak je pořád na co koukat. To trochu zní, jakože běžně na co koukat není, ale to a) není pravda a b) prší skoro pořád, což znamená, že vodopády jsou skoro pořád :)
Všude kolem cesty rostou břízy. Z nich je pak asi všechna ta překližka.
Z deště se stává sníh a z toho deště, co už předtím dopadl na zem, led. Ten nám v jednom kopci pěkně nahnal strach, když jsme museli zastavit za zastaveným kamionem a donutilo nás to chvilku přemýšlet, jestli tedy máme někde ty sněhové řetězy, které nám nabízel můj táta, když jsme v srpnu odjížděli z Čech.
Po dlouhý polotmě padá opravdová tma a tak parkujeme na břehu jezera v Utviku. Vypadá to, že se nám chvíli experimentování daří naladit nezávislé topení tak, že ani nemrzneme, ani si nepřipadáme jako v sauně a koukáme na Top Gun. Tom nevěří, že jsem nikdy neviděla („Tobě chybí úplný základy!“), kocháme se našimi konečně adekvátními světýlky v autě (nainstalovala jsem je pro jistotu taky už v srpnu), sledujeme obrovský sněhový vločky za oknem a s přáním, abychom se ráno neprobudili zapadaní sněhem, brzo usínáme.
Písnička pro dnešní den: Bear Attack – The Backpack Song
No Comments