August 31, Wednesday

Zase jsem to včera nestihla dopsat  a postnout, takže informace v prvním odstavci jsou trochu zbytečný :D

Určitě netrpělivě čekáte na londýnovej post. Snažila jsem se to neodkládat, ale sama jsem si fotky prohlédla taky až včera, dřív to nešlo prostě. Příjezd, párty, tři dny nonstop v práci, nějaká práce z domu a pracovní schůzky a prostě jsme na týdnu a ani jsem nemrkla. Teď taky jedu do práce akorát, už ať je sedm večer a můžu se flákat s Tomášákem :))

I přesto, co se traduje o nízkonákladových letech, jsme se na místo obě dopravily bez jediného problému a úplnou náhodou jsme se našly s Annick na Gatwicku hned, jak jsem vlezla do příletové haly, kam ona zrovna přišla, protože přilétala na jiný terminál a vlaky jezdí od toho mého. Koupily jsme jízdenky na vlak, dokonce i našly ten správný a všechno to šlo podezřele dobře. Lucka na nás čekala na nádraží a objevování mohlo začít :)

Díky tomu, že jsme letěly brzo ráno a ještě jsme získaly hodinu navíc časovým posunem jsme i první den mohly využít naplno. Na Lucčinu radu jsme si koupily týdenní Oyster Card, která nám za cca 32 liber umožňovala přemisťovat se všemi prostředky hromadné dopravy (vlaky, autobusy, metro) bez omezení (v 1. a 2. zóně, za které jsme si zaplatily, což nám ale úplně stačilo, dál jsme nikam jet nepotřebovaly).

Původně jsme chtěly shlédnout nějaké památky, ale jakmile jsme vylezly z vlaku na Victorii s tím, že jdeme k Buckinghamskému paláci, začalo pěkně pršet a nepřestalo dlouhé hodiny. Jako na potvoru jsme kolem paláce není žádná stanice metra a nenašly jsme ani autobus, v dešti jsme šly kolem St. James Parku a ještě někam strašně dál v lijáku asi hodinu :D

S několika přestupy jsme se dopravily na Oxford street, kde jsme měly domluvený sraz s mým bratránkem, který momentálně v Londýně několik měsíců žije. Vzali nás s přítelkyní do skvělé vaflárny a před návratem “domů” musely vidět největší Primark. Poacity z něj smíšené – dají se najít hezké věci za pár korun, ale ten bordel a miliony lidí, na to jsou potřeba trochu pevnější nervy. Každá jsme si ale velkou tašku odnesla a stejně tak z dalších dvou návštěv v jiných dnech, protože jsme si vždycky vzpomněly ještě na něco, co musíme mít a pokaždé objevily ještě něco nového :D

Jedna ze dvou společných fotek za celou dobu :D

První noc jsme u Lucky v bytě spaly s Ann samy, a velkou část večera jsme strávily bojem s nafukovací matrací, který jsme po několikahodinové snaze projely 0:1.

Ráno jsme neodolaly a musely si udělat malou photo session kolem domku, jakoby ve dvorech těch kouzelných řadovek s malými bytečky, na nádraží šly pěšky, sledovaly všechno, protože všechno vypadalo úplně jinak, než u nás, kroutily hlavami nad pozůstatky řádění riots a líbilo se nám, co si obyvatelé psali na podporu na výlohy prozatimně opravené dřevenými deskami.

Na velké slané snídaně nás ani jednu neužije a i když v neděli ráno vážně nebylo vůbec na výběr (všechno otevíralo nejdřív v deset), bez čoko muffinu a latté by to nebylo ráno :))

Druhý den nám počasí doopravdy přálo a opravdu jsme mohly projít / projezdit celou okružní trasu, kterou jsme si ráno ve vlaku naplánovaly. Začaly jsme opět u Buckinghamského paláce, počkaly na výměnu stráží, která nás poměrně zklamala (40 minut čekání v davu kvůli tomu, abychom viděly vojáky jen projít, hlavní střídání probíhalo někde na nádvoří, kam nás nepustili).

Vydaly jsme se k Hyde Park Corner, odtud se svezly jednu stanici metrem k Harrods. Prošly jsme asi jen vážně malou část, daly by se tam trávit určitě i celé dny. Pokochaly jsme se luxusem a opět nastal čas na přesun.

Začínaly jsme být rády za investici do Oyster, protože místa, která jsme chtěly vidět, byla docela daleko od sebe a určitě bychom je pěšky za jeden den nezvládly, při pořizování jednotlivých jízd bysme se zase nedoplatily (metro tuším 4 libry, autobus 2,20).

Přejely jsme s Westminsteru, vystoupily skoro pod Big Benem. Přešly přes most na druhou stranu Temže, odkud se nám fotky pořizovaly daleko lépe, protože komplex Westminster Abbey je obrovský. Strašně jsem si přála jít na London Eye, neskutečné davy a nekončící fronta nás ale odradily. Na nábřeží byla všude spousta pouličních umělců, živých soch, lidí v převlecích, tanečníků a podobně. Sem tam jsme někomu přispěly, posvačily jsme ovoce a snad půl hodiny hledaly jediný odpadkový koš. Lucka nám pak vysvětlila, že v Londýně jich je tak málo kvůli tomu, aby se do nich nedaly schovávat bomby. Aha aha.

Přes další most jsme se vrátily přes Temži, došly se podívat na Trafalgar Square a ze stanice Embankment pokračovaly východně.

Vystoupily jsme u St. Paul’s Cathedral, nenašly jsme žádné místo, odkud by se dala vyfotit jakž takž trochu celá a všimly si vtipně umístěného Paula (jakože pekárny/cukrárny) úplně v těsné blízkosti.

Protože autobusy jezdily úplně přecpané, k Toweru už to nebylo moc daleko a navíc se udělalo tkahle navečer úplně nádherné počasí, rozhodly jsme se jít pěšky. Tower a Tower Bridge se staly asi mým nejoblíbenějším místem, které jsme v Londýně viděly.

Pohled od Toweru přes řeku. Velmi ladí opravdu… Škoda toho.

Protože Lucka druhý den už spala doma, nebylo na výběr a musely jsme se opět pustit do boje s nenafouknutelnou matrací. Navíc nás podpořila tím, že majitelka matrace říkala, že to zvládne nafouknout i úplný idiot :D Po tom, co jsme půl hodiny pumpovaly a matrace byla zase během pár vteřin prázdná jsme se shodly na tom, že musí mít díru. Začaly jsme každá z jedné strany kontrolovat švy a padla památná věta: “It must be huuuuge!” Tož došly jsme s kontrolováním na místo přesně naproti pumpě, kde byla zespodu matrace otevřená výpust vzduchu o průměru asi pět centimetrů, žejo xDD Kdybysme aspoň byly obě blondýny, ale tohle byla fakt podpásovka :D:D Po zavření byla matrace nafouknutá během dvou minut, že.

V pondělí dopoledne jsme vyrazily do Covent Garden, brouzdaly trhy a přihlehlými obchůdky, rozmazlovaly si jazýčky sladkostmi z cukrárny Ladurée, koupily si milion let starý razítka s iniciálami, takovými těmi zdobenými, co dřív byla první písmena kapitol v knihách a tak, víte, co myslím?

Asi to moc není poznat, ale jely jsme zrovna úplně vepředu v patře double-deckeru :)

Byly jsme domluvené s Lůcou na oběd. Cestou jsme nakoupily jídlo na malý piknik, který jsme si udělaly v parčíku naproti její práci. Takový mikroparčík a takový množství business lidí valejících se v tom srašně důležitým pracovním oblečení po zemi, ne :D Jsem nevěřila vlastním očím.

Odpoledne jsme strávily procházením se na Oxford street. Největším zklamáním pro mě byl třípatrový Forever21, na který jsem se těšila úplně nejvíc a nakonec jsem tam nevybrala jedinou věc fakt. Na netu se mi líbí úplně všechno snad, když jsme kdysi, když se DPH platilo až za mnohem dražší balíky, objednávaly z US, taky mi přišly ty věci daleko lepší. Navíc v UK je Forever tak o polovinu dražší než v USA, takže tím taky. Nekvalitní, předražený a blbý střihy. Škoda škoda.

Večer jsme si uspořádaly menší “žrací párty”, mít pizzerii přímo přes ulici, to by bylo pro mě za trest. Povídaly jsme, snažily se nakoupené věci zmenšit na co nejmenší objem tak, abychom zapnuly kufry. Nemyslete si, že jsem nakoupila nějaké množství věcí, mám jenom malý kufr :D A stejně ještě půlka toho, co jsem přivezla, byly věci pro ségru.

V úterý jsme veděly, že maximálně v půl čtvrté musíme jet vlakem na letiště. Věděly jsme to celý den a stejně jsme to málem nestihly, ale ono to tak bývá. I přes neustupující déšť jsem chtěla vidět alespoň kousek Hyde Parku. Původně jsem měla v plánu projít se k soše Petra Pana, ale lilo tak, že to prostě nešlo. Přitom Petr Pan byl jedna z prvních věcí, po kterých jsem v Londýně toužila. Park byl vylidněný, cesta dlouhá, my měly kalhoty morké po kolena a foťák jsme se skoro bály vyndat.

 

Protože naše rodina je, co se týče cestování, vážně prokletá, nevěřila jsem, že se i zpět můžu dostat bez problémů, ale fakt tomu tak skoro bylo a i když v Holandsku celý den řádila šílená bouře, dokonce i Annick letělo letadlo včas a dobře dorazili. Akorát kvůli trochu nesmyslným kontrolám příručních zavazadel nerozdělených podle letu / destinace, ale prostě všichni najednou, jak kdo přišel a nezáleželo, jestli mu to letí za půl hodiny nebo za hodiny tři, jsem sotva sotva let stihla. Naopak díky tomu nedomyšlenému čekání v namixovaných frontách jsem se potkala se skvělým pánem. Začal se mi smát, když  jsem se v jedné ruce obří příruční kabelu, v druhé kafe, snažila oskenovat špatný čárový kód z boarding passu do turniketu, abych mohla projít dál (mají to prostě jiný, než na Ruzyni) a pořád mi to nešlo, až pak jsem zjistila, že asi chtějí ten QR kód spíš. Dali jsme se do řeči, prokecali půlhodinu ve frontě a než jsme se každý rozeběhl ke své bráně, vypadlo z něj, že je model. Čekala bych třeba herce, on na to fakt vypadal hned. Slíbil mi, že se ozve, že nutně shání zrovna někoho, kdo mu udělá portfolio, tak jsem zvědavá. Řekl mi toho o sobě mraky, ale zrovna jak se jmenuje zmínit zapomněl. Neříká vám tenhle obličej něco? Je to Holanďan dlouhodobě žijící v Londýně :D

Asi nejhezčí take-away, co jsem kdy měla. Moccha s pravou šlehačkou, mmm. A i to kakao nahoře bylo super, né jako jen na mléčný pěně. Z Café Nero, o kterém jsme si s Ann svorně tři dny myslely, že je to Café Nerd a přišlo nám to teda víc cool :D

Trochu mě mrzí, že nemám zrovna moc pěkných fotek, na kterých bych jako byla, Annick dostala se zrcadlovkou jen rychlokurz a často to prostě nestačilo :D Některý jsou přehnaně upravený, ale mě to baví, hrát si s nima, a nemám, kam jinam je dávat, takže jestli se vám to nelíbí, pardón jako :)