2020

Náročnej rok. Plnej. Úplně jiných, nových věcí. Plnej emocí,  budování, omezení. Strachů a vyčerpání. Bezpodmínečný lásky. Vděku za to, jaký kolem sebe máme lidi, za naše rodiny, a za to, že se nás všudypřítomná krize dotkla míň než spousty ostatních.

Vzpomenout si na uplynulý rok pro mě bude letos trochu náročnější. Papírový diář jsem zaklapla naposledy 14. března, když jsem naposledy odcházela z kanceláře, a na konci srpna přišla o telefon a několik posledních nezálohovaných měsíců fotek. Tak uvidíme, jak to půjde.

---

Leden
Letíme do Manchesteru. Já, Tom, Nat, Lůca. UK parta zpátky (skoro) na místě činu <3 Oslavy čínského Nového roku, tour de fotbalový stadiony a street art, spousta asijskýho jídla, deštníky s leopardím vzorem. Holky se těšily, že když jsem těhotná, budeme míň chodit. To nevyšlo. Z cesty tam jsme takový strach ještě neměli, ale cestu zpět přes letiště, kde se mísí přílety a odlety z celého světa, se nám nechce podniknout bez ochrany dýchacích cest. Daří se nám sehnat respirátory od kamaráda, který má v Manchesteru na starosti stavbu jednoho z hotelů. Na letišti i v letadle jsme s nimi jediní.

Kupujeme si s Nat nový auta. První jsme se taky kupovaly nějak spolu. Jsem jediná, komu to přijde dojemný?

Ve studiu mám tak nabitej pracovní kalendář a rozplánovanou každou minutu jako snad nikdy. Měla jsem od začátku nového roku slíbený zástup za sebe a doufala v to, že budu už mít někoho k ruce, ale nakonec nastoupí až o měsíc později. Díky tomu ale zvládnu připravit onboarding, který jsme do tý doby neměli moc dobře zmáknutý a přišlo mi, že to je velká škoda. Když je to možný, chodím pracovat do Bruna, protože se sójovým kakaem s marshmallow mi to jde nějak líp od ruky.

Únor
Narodila se Emma, nesu kamarádce doping do porodnice, chovám si ten maličkej uzlíček na svým rostoucím břiše a o pár dnů později luštíme s další kamarádkou, jestli ten duch na těhotenským testu něco znamená nebo máme jen mžitky před očima. Letošek bude plodnej!

Po večerech hladíme břicho, brávám často už polospícího Toma za ruku, aby stihl cítit, když se mrně hýbe, protože má proti nám režim otočený o 180 stupňů. Všechno to začíná být reálnější, blíž. Hnízdit u nás na stavbě nemám moc kde, tak alespoň přesazuju všech svých asi třicet pokojovek, peču kringel v improvizovaný kuchyni a ladím se na nadcházející jaro první letošní řeřichou vypěstovanou na parapetu.

Březen
Je mi 28. Od našich dostávám polovinu dortu. Je mi z toho hrozně smutno. Druhou dostala ségra – původně byl určenej na naši každoroční společnou narozeninovou oslavu, kterou jsme s ohledem na zdraví odpískali. Místo toho každou volnou chvíli trávíme T. mamkou u šicího stroje. Já stříhám, zažehluju, ona šije. Roušky. Během pár dnů se český národ semknul, ukázal celýmu světu vynalézavost, neuvěřitelnou zručnost a dobrosrdečnost. Abychom to o pár měsíců celý posrali.

V pátek 14. března jdu po třech letech naposled do práce do studia. Rozloučení, který mi kolegové uspořádali, obrečím. Hned následující úterý se rozpouštějí na homeoffice a tak jsem na tom na mateřské vlastně úplně stejně, jako kdybych na ní nebyla. Sedávám v ještě nerozbouraným obýváku, skrz velký okna hřeje sluníčko, doháním resty, poslouchám zpravodajství a mám strach. Doufám, že když mi do termínu porodu zbývají téměř dva měsíce, situace se do té doby stihne uklidnit.

Ve čtvrtek 26. března si balím tašku do porodnice, tak jakože abych něco měla a případně zjistila, co mi chybí. Večer mě pobolívá břicho, očekávám náročnou noc, ale vyspím se nad očekávání dobře. O to víc mě překvapuje, že se bolesti druhý den vrací a říkám si, že jestli to teď bude s poslíčky takhle, čeká mě ještě krušných dlouhých šest týdnů. Domlouvám se s Tomem, že až se vrátí z práce, raději sjedeme na pohotovost, aby mi před víkendem někdo potvrdil, že je všechno v pořádku. Dávám si teplou sprchu, protože „po teplé sprše poslíčky přejdou.“ Tak proč se sakra o pár minut později nemůžu ani dobelhat k autu a cestou do nemocnice mám pocit, že jestli teď nerodím, tak stejně neporodím, protože větší bolest už stejně nepřežiju?
[50 minutes later]
„Je to chlapeček! Jak se jmenuje?“
„Já nevííím.“
„Něco tam musíme napsat.“
„Jonáš.“

Mimochodem v tenhle okamžik jsme, nebýt covidu, měly být s Nat a Lůcou na posledním bezdětným výletě – na cestě do Maďarska.

27. 3. 2020 se nám narodil Jonáš, 2.2 kg a 44 cm lásky. Třiatřicetitýdenní drobek. A od tý doby jsme tři. Nezačalo to ideálně. Nikdy jsem, myslím, co se týká porodu, neměla nasazený růžový brýle ani velká očekávání. Ale měla jsem za to, že to bude silná událost, kterou prožijeme společně a ne, že mě můj nejdůležitější člověk bude muset opustit ve chvíli, kdy se cítím nejzranitelnější, nechat mě samotnou u dveří instituce, ve kterou nemám zrovna plnou důvěru. Že se domů vrátím bez břicha i bez miminka a že Tom svoje miminko uvidí poprvý, když mu budou tři týdny. Že budu trávit nejvíc času s odsávačkou mlíka (ale díky za ní!). Slibujeme mu proto v hlavách i nahlas, že jakmile to bude možný, vynahradíme mu všechno v celým vesmíru a pamatuju si, že mi tehdy hodně pomohlo, když mi někdo řekl, že příroda zkouší ty, co to zvládnou.

Duben
Pár dnů v kuse je krásně. Dny jsou lusknutím prstu o hodně hodin delší a slunce dobíjí energii. Sázíme s Tomem třešeň na pozemku, od podzimu jsme tam nebyli. To místo je boží. Škoda, že asi pár let nebudeme mít energii tu budovat další z našich domovů. „Ale mohli bysme tu postavit alespoň chatičku a jezdit sem jakože na zahradu.“

Jednou za dva až tři dny můžu za Jonáškem na návštěvu (s rouškou, štítem, v gumových rukavicích a ochranném plášti), a každý den „mu“ Tom volá, což spočívá v tom, že mu sestřička řekne, jestli a kolik přibral a kolik dostal mililitrů mléka. Na to se vždycky těšíme celej den. Ale jsou to náročný dny. Z toho, co říkají, mám pocit, že se v nemocnici dostatečně nesnaží, aby dělal pokroky a mohl domů co nejdřív. Že je každýmu jedno, jak to láme srdce. Miminek je hodně, místo i personál musí být k dispozici hlavně pro covidová oddělení.

A pak, po zmatcích a peripetiích, slzách zoufalství i vděku za lidský lidi (díky, paní sestřičko Havelková) je Jonáš konečně doma. Doma na stavbě, protože jsme praštění, nedočkaví a vždycky děláme spoustu věcí zároveň. Protože se to nestihlo. Protože jsme nikdo nevěřili Meďákovi, když nám říkal, že budeme rádi, když budeme mít hotovo do Vánoc (spoiler – je následující leden a ne, hotovo není)… Je neuvěřitelnej. Tak maličkej. Mžourá těma svýma ufounčíma očima a bojuje neskutečnou silou. Vydržíme na něj koukat hodiny.

Květen
Miminko nám začíná ukazovat, co to může znamenat mít miminko. Že „v pohodě rodiče“ se nemusí rovnat „v pohodě miminko“. Trápí ho bříško a když nespí, pláče. Najedený, přebalený, vyspalý a přece – v náruči, v šátku, vleže. Pláče. Je nám ho strašně líto, zkoušíme všechny způsoby jak mu ulevit ve vesmíru, a stejně nic moc nepomáhá. Jsme tu pro něj, snad to ví. Postupem času zjišťuju, že mi tenhle krušnej start pomohl obalit nervy a zvládat psychicky náročný situace s chladnější hlavou.

Pořád máme co dělat. Dopolední spánky většinou využívám k práci, odpoledne vyrážíme ven. Na procházky s Dominikou a její Emmou, na kontroly k doktorům, za ty se pak odměňujeme dobrou kávou ve městě, do lesa, na slowpitchový tréninky… Všechno je krásně zelený. Tolik kroků můj iphone možná ještě nikdy nenaměřil.

Bereme Jonáše na jeho první větší výlet do Kryštofova údolí. Je strašná zima a padají kroupy, takže ani nevylezeme z auta.

Víkendy s Jonášem trávím střídavě u jedný a druhý novopečený babičky, Tom a naši tátové se ze všech sil snaží udělat co nejvíc práce na rekonstrukci našeho bytu. Stále jsou ve fázi, kdy ještě víc demolují a bourají než budují. K našim je to skoro 200 kilometrů. S Joníkem jsem poprvý tuhle trasu jela sama, když jsme ho měli doma tři týdny. Zvládl to jako pán, cestovatelský geny nezapře. V autě je skvělej doteď, snad mu to vydrží.

Červen / červenec / srpen
Jonáš po tom, jak nerad měl šátek, vzal na milost nosítko a to se rázem stalo nejvyužívanějším kouskem výbavy. Covid situace se tváří trochu uklidněná a tak jezdíme s Bárou s kočárkama pořád někam vlakem nebo autobusem a strašně nám to vyhovuje. Vyhneme se tak nakládání kočárků, tahání těžkých autosedaček, můžeme si u toho povídat a věnovat se dětem… Objevujeme nový místa a cesty v okolí (co je značený jako cyklotrasa, to Thule Urban Glide 2 projede), vydáváme se na celodenní výlety přes Černou horu do Pece nebo do Broumovských stěn, trávíme dny na lesní plovárně, kde se nekoupeme. Koupat se s Jonáškem jezdíme k našim, leháváme na dece pod jabloněmi a on dlouhý minuty vydrží sledovat listy třepotající se ve větru.

Bereme s Tomem Jonáše na první společenský akce, oslavy narozenin, svatbu, divadelní představení i “pracovat” do dílny, kde máme nový veliký laser na řezání a gravírování do dřeva. Když se něco děje, je daleko spokojenější, asi to i jemu pomáhá zapomenout na všechna ta jeho trápení.

Zapomínám před zahradnictvím s plnýma rukama rostlin a dítěte telefon položený na střeše auta. Dvacet minut přežil na rušný silnici, ale těsně předtím, než se mi podaří pro něj v šíleným mordoru dojet zpátky, ho přejede jiný auto. Víte, jak se říká, že lidi se dělí na ty, co zálohují data a ty, co o ně ještě nepřišli? Vždycky jsem měla v datech pořádek. Od prvního digitálního foťáku mám všechny fotky roztříděný v pečlivě pojmenovaných složkách, každý měsíc si fotky z telefonu ukládám na disky a tak. Až na posledních čtyři měsíce, kdy jsem prostě myslela na úplně jiný věci. Nejdůležitější čtyři měsíce. (Zkoušeli to i fakt nadupaní kluci v iPhone pointu, kde máme protekci a vzali to jako výzvu. I si kvůli tomu objednali nějaký úplně nový vybavení. Ale byl přejetej vážně úplně na kaši.)

Protože v době, kdy Jonáš bude začínat jíst příkrmy, už nám na zahrádce nic moc neporoste, během léta mu vždycky část aktuální úrody mrazím nebo zavařuju. Letos jsem zahradě věnovala jen ten úplně nejnutnější čas, ale i přesto se něco vypěstovat podařilo. Dýně, cukety, hrášek a zelené fazolky, po několika letech broskve, veliká úroda jahod, švestek. Jablek a třešní bylo jen pár. Pro nás pak navíc ještě rajčata, saláty, bylinky… A kadeřávek vykukuje pod sněhem ještě teď. Dělá mi to radost.

Září
Odjíždíme s Nat, Lůcou, Pavlínou a pětiměsíčním Jonášem kempovat do Chorvatska. Protože jsme prostě luckeři, podaří se nám vychytat jediný týden za celý léto, kdy je zima, vítr a prší, takže se po dvou nocích, kdy se bojíme o kajaky, stany, život a Lůca opouští auto se slovy: „Drž miminko!“, přesouváme na Vranovskou přehradu, kde je hezky. Kdybysme věřily předpovědi (a že slibujeme, že budeme věřit předpovědi už od roku 2012), mohly jsme si ušetřit těch 1600 kilometrů, ale už teď si pravidelně posíláme každý měsíc pár stovek na společný účet, abychom tam měly našetřeno a příští rok jely znovu.

Tom jede pracovně do Londýna a protože karanténa, zůstává tam čtrnáct dnů plus čas strávený na cestě. Původně jsme to měli naplánované tak, že tyhle naše zahraniční výlety proběhnou zároveň, ale plány, haha… Je to dlouhý. Snažíme se s Joníkem udělat si pohodu, ale stejně si si během těch dvou týdnů dvakrát nabourám auto, protože toho je na mě moc. Těžký vajíčko, doktoři, déšť, únava. Nic fatálního, spíš kosmetika, ale mrzí mě to.

Začínáme chodit na plavání a cvičení – s dětmi i bez dětí. Trávíme hodně času mimo domov a i když je to poměrně fyzicky náročný, po psychický stránce mi to určitě prospívá.

A stihli jsme zase nějaký malý výlety.

Říjen
Kroužky vlivem situace končí rychleji, než se stihly pořádně rozjet, a říjen je tak hodně pracovní. Hodně překračuju hranice svojí komfortní zóny a trénuju mluvení na kameru při přípravě prvních video nápověd pro e-shopové řešení, abych tak pomohla ušetřit alespoň trochu času klukům projekťákům ve studiu. Připravujeme první dřevěnou kolekci produktů na Číču, náš jídelní stůl se na několik dnů mění nejdřív na výtvarný a následně foto ateliér, a s Tomem pracujeme ještě na další, úplně nové, naší společné věci.

Tom a Jonáš zvládají první jednu noc beze mě skvěle. Figurína Nat v životní velikosti. Lůca se vdává. Zánět v prsu, dva dny mám pocit, že umírám, a pak jsem z minuty na minutu dobrá. Běh navzdory.

V posledních měsících doceňuju víc než kdy předtím kouzlo audioknih a podcastů. Procházky jsou me-time a právě díky audio obsahu se cítím dobře, nasávám informace z oblastí biohackingu, rodičovství, dlouhověkosti, ale baví mě i rozhovory Deep Talks, Brain We Are, Nastav dUŠI, Linka nebo Road Wide Open.

Listopad
Stooy je vyprotypovaný a já ho zbožňuju. Dlouho jsem si přála nějak vyřešit to, abych mohla pracovat na počítači ve stoje. Dřív hlavně ze zdravotních důvodů, ale v posledních měsících proto, že Jonáš spí přes den buď v kočárku nebo v nosítku. To je přesně čas, který potřebuju využít k práci (a s nosítkem a desetikilovým dítkem v něm se sedět nedá). Osvědčil se nad očekávání. Chceme se o něj podělit! A tak v každý volný minutě buduju nový web s e-shopem, fotím, píšu, řeším balení, logistiku. Po nocích vyrábíme. Vím, že všechno ohledně onlinu nechci řešit sama, a tak v tom jedeme zase i s Nat společně <3

Spontánně se rozhodujeme vybudovat z po-strop-bordelem-zarovnaný místnosti ve sklepě dílnu, protože potřebujeme dílnu :D

Vítáme na světě malýho Edu. Naše „procházky po telefonu“ s Anet je teď náročnější zorganizovat, ale mluvily bychom týdny.

Učím se plíst. Tím, že v tom nejsem vůbec dobrá a musím se hodně soustředit (a nemyslím tak na milion jiných věcí), je to skvělý relax.

Pohlednička. Nástup jako z apokalyptickýho filmu a nejlepších ani ne 24 hodin, který nabily energií.

Prosinec
Říkala jsem, že letos péct nebudu. Ale je rozdíl mordovat se s pečením sama a nebo se nad těsty sejít s těma mýma partners in crime, koledama, společným obědem… Idea byla jasná – když budou vždycky dvě z nás hlídat tři děti, jedna může píct. Tímhle způsobem se nám daří bez zásadní újmy vybavit cukrovím tři domácnosti, děti jsou šťastný a my ve vánoční náladě.

Jonáš, který za svých devět měsíců života nespal snad ani jedinkrát dýl než tři hodiny v kuse, posouvá svoje (ne)spaní na novou úroveň – budí se v noci, třeba kolem druhý, s tím, že by to prý stačilo – a vyžaduje vstávání, aktivitu, zábavu. Spánková deprivace neuvěřitelná.

Předvánoční číčoblázinec. Řešíme dvě velký ztracený zásilky, jedna z nich je přímo paleta. Jak se *proboha* ztratí něco tak velkýho? Dyzajn market. Nejspíš poslední.

Vánoce trávíme (s čerstvým negativním výsledkem antigenního testu v kapse) v Kralupech, letos netradičně (nebo jsme právě začali novou tradici?) u ségry – jednoduše proto, že mají aktuálně největší obývák. Společně s jejím Standou se ujali organizace Štědrého večera úplně skvěle a já jsem vážně šťastná, že můžeme být všichni spolu.

Mezi svátky se snažíme pracovat na bytě, který už začíná byt vážně připomínat, bereme Jonáše na výlety za sněhem na Benecko, do Pece nebo jen tady v okolí, a na Silvestra si radši ťukneme už v půl desátý, kdybychom náhodou půlnoc zaspali. Zaspali.

---

2020. Rok, který bude navždycky spojený s tím, že se naše malá rodina rozrostla na trojčlennou <3 Kdy jsem ještě víc než kdy jindy obdivovala mýho manžela za to, co všechno zvládá, dokáže, nepodléhá… a cítila, že ví, že často překonávám svoje dosavadní hranice. Mám pocit, že se mi rozpustí srdce, když je vidím spolu. Když se Jonáš začne smát a máchat rukama ve chvíli, kdy slyší hlas Toma přicházejícího domů. Když dělaj’ blbosti takový, že to naše miminko, co už není takový miminko, zažívá svoje první záchvaty smíchu. Rok, kdy jsme mnohem víc doceňovali hodnotu příjemnýho domova (ačkoli se náš domov většinu roku klasifikoval jako „stavba“ mnohem víc než „byt“). Kdy se mi, navzdory situaci, dařilo vídat se ve zdraví s našima, ségrou, prarodičema. Kdy jsem nachodila nejvíc kilometrů v životě a moc si to užívala. Kdy jsme se topili v nápadech na to, do čeho všeho bychom se rádi pustili. Kdy jsme konečně po tolika letech, co o tom mluvíme, odstartovali projekt, který propojuje snad všechno, co společně umíme. První, a snad ne poslední :)

Pokud bych měla vypíchnout jednu věc, kterou mě rok 2020 naučil, tak ještě víc doceňovat a pečovat o zdraví. A nejenom o tělesnou schránku, kterou jsem úplně nezanedbávala nikdy (většinu života jsem aktivní, najdu si sem tam čas na cvičení, přemýšlím o tom, co jím…), ale i o to mentální, který jsem dřív zdaleka tolik neřešila.

Do příštího roku bych nám přála, abychom dokázali dostat zpět to, co jsme považovali za samozřejmý. Svobodu bez omezení a obav cestovat a vídat se s přáteli. Abychom trávili o něco víc času společně jako rodina bez výčitek, že bychom se měli věnovat práci, a zároveň aby se zase o kus víc vracelo úsilí, které svojí práci věnujeme. Abychom měli dostatek síly vypořádat se s každodenními nezbytnostmi a zbývalo pořád dostatek na to užívat si malý radosti a pokroky s tím naším zvířetem. Abychom si dokončili a hezky zabydleli byt, do kterýho se budeme rádi vracet z cest a zvát kamarády. Aby Jonáš trochu líp spal. To možná ze všeho nejvíc.

A kdybyste náhodou chtěli pobavit osud a udělat si nějaké plány na rok 2021, máme na Číče zdarma ke stažení a vytištění minimalistický roční kalendář.