2017.

Z Norska jsme se vrátili pár dnů před loňskými Vánoci. Utahaní, špinaví a plní zážitků, ale nějak jsem od tý doby neměla chuť psát. Mám trochu zvláštní blok, nechce se mi o věcech psát, dokud nejsou nějakým způsobem vyřešený – jako bych se bála, že se něco změní, dopadne jinak, a tím pádem budou zveřejněný informace vlastně “nepravdivý”. A ono toho bylo pořád otevřenýho docela hodně. Ale měla jsem pocit, že by mě nakonec mrzelo, že až budu za pár let pátrat a nebudu mít k čemu se vracet, že mi ty příspěvky budou chybět. A taky trochu pocit, že to byl v porovnání s předchozími ne-až-tak-vzrůšo rok. Když to takhle vidím takhle pokupě, byla to vlastně zase docela jízda :) Takže… můj rok 2017 ve zkratce?

Leden
Prvního dopoledne jdeme poprvý a naposled za celou zimu na lyže. Asi po dvanácti letech jsem zpátky v Peci, kam jsme jezdili skoro celý dětství a cítím se skoro jak doma, všechno při starým <3 Setkáváme se s Nat s Weef a Petrem a je to večer, ze kterýho mi jde kvůli neustálým slovním hříčkám, ve kterých Petr mluví, hlava kolem, ale je to sranda. Dáváme hlavy dohromady ohledně možný spolupráce. Většinu dnů trávím s Tomem v dílně, ze začátku ji pořád ještě velkou část času dáváme dokupy z neuvěřitelně zanedbanýho stavu, v jakým ji převzdali, ale musím mezi tím vším nepořádkem a prachem vždycky najít kousek místa na počítač, abych se mohla věnovat grafice a jak dny utíkají, čím dál víc taky na učení. Když jsem v Kralupech, jezdím za Térou do Roudnice na jógu, takže se vidíme častěji. Poprvý od lyžáku v sedmý třídě zkouším běžky – není to jednoduchý, ale jsem sama v šoku z toho, jak mě to najednou baví. Asi do nich člověk musí dospět. Motivující setkání po dlouhý době s Luci a Nicole, tak dobrej crowfundingovej nápad, že nás rozbrečel, a první schůzka s projektanty ohledně projektu na budoucí bydlení. Všude jsou spousty sněhu. Prý nejlepší zima minimálně za posledních sedm let!

Únor
Státnice z ekonomie checked, padá mi velkej kámen ze srdce – největší strašák je za mnou. Protože jsme se dlouho pořádně neprojeli autem, hned druhý den brzo ráno vyrážíme do Anglie. Tom tam má nějakou práci, já to tam miluju a cesty autem milujem oba, takže není co řešit. Navíc vezeme hodně věcí tam a ještě víc věcí zpět. Každý večer celý týden se potkáváme se starými známými z naší britský etapy života, zažijem soukromej koncert ve zkušebně i podvečerní vyhlídku nad celým Londýnem. Už tradičně natáčíme únorovou videochallenge. Na konci měsíce mě a mých pár krabic Tom nakládá a odváží do Krkonoš. Jakože už „napořád“. U našich jsem za poslední roky pobývala docela sporadicky, ale pořád vždycky to bylo moje oficiální doma. Teď se stěhuju se do svýho první opravdovýho bydlení. Jedeme na koncert Two Door Cinema Club. Už druhej rok prodlužuju doménu, která na svý využití pořád ještě čeká. Táta po 25 letech zavírá obchod. Přeju mu větší samozřejmě pohodu, ale je mi z toho ouzko.

Březen
Pětadvacátiny slavím docela komorně ve středu doma v obýváku s norským mexickým bezmasým tacos. Je čas začít řešit práci – cítím, že na pár dnů v týdnu chci mezi lidi. Ale zase ne moc. Vím, že zaměstnání není pro mě, den až dva každý týden budu pokračovat v práci na volné noze, kterou se nám s Davidem, který na volnou nohu přešel teprve předchozí měsíc, daří posunout na novou úroveň. Nějakou dobu to trvá, ale ze tří kontaktů jsou nakonec tři pracovní nabídky. Rozhoduju se nakonec srdcem, i když to racionálně znamenalo slevit ze svých požadavků a nesáhnout po pozici s nejlepšími podmínkami. Některý věci holt vyřeším trochu jinak, důležitý pro mě je, aby mě práce bavila, naplňovala, posouvala dál a mohla jsem na ni být pyšná. Dobrá zpráva, brečíme s Nat radostí každá u svýho počítače a poprvý někomu posílám kytku. Začínám chodit na softballový tréninky. Učit se v pětadvaceti letech, jak správně hodit míčem. Promítání Rolling Stones OLÉ OLÉ OLÉ!, geniální. Pokud budete mít možnost, podívejte se, ale v kině to mělo opravdový grády. Na konci měsíce se teda poprvý na pár dní ukazuju ve studiu a první, na čem pracuju, je důležitej tender. V zápětí poprvý osiřím v novým bytě, Tom je pracovně v Hamburku a tak večery trávím malováním ložnice, abysme se do ní mohli přesunout postele z obýváku. Dokud byly stěny modrý, nedalo se tam skoro ani vkročit. Připravuju grafiku pro jedno bistro na Gold Coast a hodně u toho vzpomínám – na Austrálii, Zéland. Uháníme projektanty – původní plán byl začít stavět, jakmile sleze sníh,což se pomalu blíží – ale marně.

Duben
Jedeme do Kralup na amatérský softballový turnaj. Poprvý „hraju“ a jsem nervózní jak blázen, i když to neumí skoro nikdo a já mám mít vlastně alespoň maličko natrénováno :D Další víkend se hraje baseballový turnaj v Bukách, to vypadá, jakože sezóna je oficiálně zahájená. Hodně večerů trávíme na trénincích a na hřišti a uvědomuju si, jak mě baví na něčem makat, když jde o skupinový úsilí. Koncert Monkey Business mě úplně neoslovil, zato Anna K. je geniální. Jezdím občas do Prahy, veliká pracovní výzva.

Květen
Pokud se snažít dát dokupy roky zanedbávanou zahradu jako úplnej amatér, nemějte velký očekávání. Hodně úsilí, hodně bolavých zad, hodně hlíny za nehtama, výsledek ne-zrovna-ideální. Ale jdu do toho další rok znovu! Ve studiu jsme vzali na praxi úplně všechny středoškoláky, co nás o to požádali, starám se o ně jak nejlíp dokážu, ale po miliontý se potvzuje, že jaký si to uděláš… Lidi, co mají zájem, si praxe užili a odnesli si z nich krom nabídky další spolupráci i spoustu nových zkušeností. Ti, který nic moc nezajímalo do tý doby, si to tak nějak přežili a zmizeli.

Červen
Zase se dost učím. S prací, do který pár dní v týdnu potřebuju jezdit, to je ještě trochu komplikovanější než předchozí zkoušky, kdy jsem si jako volnonožka mohla naplánovat víc volna. Ačkoli si dáváme velikou časovou rezervu, na státnice přijedu asi o 20 minut později, protože na dálnici je bouračka v zúžení a nedá se s tím dělat fakt NIC. Naštěstí komise netrvá na žádném pořadí, neshánějí se po mě a ve výsledku si toho asi ani nikdo nevšimne. Úspěšně za mnou i třetí – poslední státnice. Znamená to, že už fakt nic nebrání tomu, abych začala psát diplomku, kterou jsem doteď odsouvala s tím, ať nepřijde vniveč, kdyby mě od zkoušek nakonec vyhodili. Vzhledem k tomu, že jsem v tom za jedna, to byla asi přeci jen trochu výmluva, abych neměla pocit, že na diplomku kašlu. Slavíme 5000 fanoušků na FB stránce Číča v kleci (SLEDUJTE NÁS TAKY!) a máme takovou radost, že ty nafukovací čísla/písmena vláčíme několik dnů s sebou, i nahoru na Medvědín. Za odměnu mizíme na pár dní na sever Polska. Setkání s Vildou a jeho rozbitou motorkou na dálnici, společnej festival, Foo Fighters a Jimmy Eat World naživo, studený větrný pláže, noci v autě <3 Oprava řazení 700 km od domoviny stahovací páskou – a nejen, že jsme dojeli, ujeli jsme “na ni” dalších 1500 km. Pamatuju si, že jsem v létě hodně spokojená se svojí pletí, snažím se dávat si pozor na jídlo a vypadá to, že je všechno na dobrý cestě. Když jsem se teď zpětně dívala na pár detailních fotek z tý doby, nemohla jsem uvěřit, jak špatně vypadala. Kdyby další půlrok přinesl podobnou změnu k lepšímu, bude snad už úplně zdravá a skoro bez jizev!

Polsko

Červenec
Vstáváme každý den hodně brzo a užíváme si společný rána, když snídáme za východu slunce na balkóně. Někdy v kraťasech, jindy zabalení do dek, ale nevynecháme snad den. Jíme hodně okurek, který Tomový mamce skoro přerůstají přes hlavu v novým pařníku a hlavně hodně bramboráků, který se na zahradě chystají průměrně třikrát týdně. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, možná tohle vysvětluje, proč jsem trošičku zhubla teď během podzima a zimy, kdy se přirozeně spíš nabírá – žádný bramboráky! :D Hraje se MČR ve slowpitchi a Buky neobhájí titul, ve finále podléhají, ale nikomu to nevadí. Vstávám ve tři, fotíme východ slunce na Černý Hoře s Jirkou Lízlerem a jeho boží ženou Lu, mám na to jen dohlížet, ale protože nikdo nesehnal modely, budu na billboardech. Naštěstí jen zezadu. Přijíždějí na návštěvu naši a poprvý se potkávají s Tomovýma rodičema. Mamky byly kámo fejsbuku, takže „už přece o nic nejde“ a do noci zpívaj s kytarou. Roste strašně moc hub a sklízím nakonec přeci jen docela pěknou úrodu na zahradě. Největší horko na baseballovým zápasu v Jablonci a koupání v přehradě. Slavíme s T. výročí seznámení pizzou bez sýru a chystáme novou grafiku pro Anie, Lukyho a jejich Továrnu na sny.

Jedna ze tří analogových, co vyšly.

Srpen
Pomáháme organizovat příjezd Jirky, Tomovýho bráchy, ze Zélandu. Tomu se podaří díky složitostem s časovými posuny všechny ostatní napálit a s trochou pomoci tak překvapuje a objevuje se o den dřív, než nahlásil, a navíc ještě se strašně fajn Míšou po boku. Jedeme s Nat na vodu, tak nějak spontánně – každá po práci vyrazíme, sejdeme se hodinu a půl na to na Malý Skále. Tou dobou už asi týden v kuse lije. Parkujeme dodávku před hospodou, abychom to po pár pivech (to nechápu, jak se stalo!!) měly blízko do postele. Snídáme na obrubníku, ráno dostáváme loď s nekonečnými výstrahami o tom, jak je voda proti běžný situaci kvůli dešti divoká. Nikdy jsme ani jedna loď neřídily. Jde nám to úplně krásně, cestou zachraňujeme život ovci a ještě z toho děláme přímý přenos na instastories. Fotím kamarádům svatbu. Každý rok fotím alespoň jedněm kamarádům svatbu a je to taková milá „pracovní povinnost“, cením si tý důvěry. Jdeme na procházku s Ävchen a Toníkem kdesi na konci světa nad Pecí, kde nabírá síly na čerstvým vzduchu a nabíráme síly s nimi. Setkáváme se s nejvíc cool grafičkou – paní, která je mnohonásobná babička, vypráví o přechodu z klasický na digitální tvorbu a o tom, jak si hýčká svůj iMac a přitom z ní čiší pohoda, klid a okouzlující francouzskej šarm. Inspirace až na měsíc. Vyrážíme objevovat Krkonoše z polský strany a mají to tam HODNĚ pěkný. Z očekávaný hodinový procházky je celodenní túra, ale to se nám nestalo poprvý a asi ani naposled, jenom bychom s tím mohli už začít preventivně počítat a brát si s sebou víc jídla. S holkama ze softballu jdeme noční výstup na Sněžku a jsme samy překvapený z toho, jaký jsme hrdinky a nebojíme se. Nádherně nám vychází počasí. Poprvý si zkouším produkci natáčení promo videí v terénu, rovnou si v nich „zahraju“, protože lidi jsou vždycky nedostatkový zboží a zamilovávám si vylidněnej Špindl, kde už se o slovo hlásí podzim. Letíme s mojí Térou a jejím Vojtou do Itálie, Cinque Terre je oblast, kterou už mám hodně let v hlavě. Začíná to trochu dramaticky, poprvý v životě jdeme z letiště pěšky a nakonec je to krásnej výlet se spoustou pizzy, těstovin, zmrzliny a vína a takový uspokojivý pomyslný rozloučení se s létem. Rada do života: conversky nejsou ideální jediný boty na pětidenní chození.

Jizera

Polsko

Itálie

Září
Bavíme se při snaze napodobit fotky Toma a jeho bráchů z dětství, jedeme kvůli tomu někam a nikdo z nich si nepamatuje kam, mrzneme v ledový Úpě, peču baseballovej dort a slavíme řadu narozenin. Posílám do tisku další vysázenou knížku. Kvůli počasí odpískáváme víkendový ferraty se mojí ségrou. Po víc než půl roce jdu ke kadeřnici a dostává se mi úplně geniálního provedení mýho požadavku na přirozený prosvětlení vlasů, který nebude vypadat blbě, když bude odrůstat, takový ombré-melíry. Po pěti měsících potvrzuju, že to klaplo a ještě dlouho nikam nemusím <3 Na konci měsíce nás přijíždí navštívit T., jednu noc lezeme na Sněžku, druhý den po skalách v Adršpachu, společně s dalšími kamarády opékáme na jednorázovým grilu, přespáváme na místě s nádherným výhledem na skály, ráno dostáváme zelenou natrhat si jablka v přírodně udržovaným sadu, kde je každý strom jiný. Vidíme se s Puffčou, dává si dvě kafe během jedný návštěvy kavárny <3 Máme velkou novinku na Číče, vytvořily jsme nejoblíbenější plakáty i mnohem větší velikosti a milujem je od prvního okamžiku. „Barcelona 3.–5.11. za 2,5k?“ „Možem.“ Kupuju letenky.

Říjen
Občas si vzpomenu na diplomku a občas i něco tvořím, ale zatím to má takový nejasný obrysy. Hodně pracuju ve studiu i mimo. Po Poslední pálce končíme se softballem. My s Tomem jedeme ještě následující víkend do Německa. On hrát, já fotit, společně courat po podzimním Regensburgu. Po hodině cesty si uvědomuju, že veškerá foto výbava zůstala doma. Na místě mi Mertlas půjčuje batoh vybavení, který je asi tak o tři úrovně jinde a fotoreport dopadá supr a hra je vlastně taky hodně nad očekávání. Poslední letošní noci v autě. Tom měl jet pracovně na dva týdny do Francie, tak jsem si naplánovala program, aby mi nebylo doma smutno. Nakonec neodjíždí, ale já jo. S Nat hledáme Design Blok úplně někde jinde, než kde je, pak na něj nějakým omylem projdeme bez vstupenek a den na to mu spadne/uletí střecha. Jedu do Kralup na Halloween, všichni jsou překvapení a je to super večer se starýma kamarádama.

Listopad
Následující víkend letíme s Nat do Barcelony. Barcelona je náš společnej sen, kterej už několikrát nevyšel. Před odletem nás z médií začaly bombardovat zprávy o nepokojích a násilných demonstracích týkající se osamostatnění Katalánska, Vlastně nás ani nepřekvapilo, že krom pár vlajek vyvěšených z balkonů jsme nic nezaznamenaly. 49 listopadových hodin v tričkách s krátkým rukávem a na růžových kolech byly něco, co jsem v podzimním šedu a zimě potřebovala, energie toho víkendu mě hřeje, ještě když si na něj teď vzpomínám. Hodně píšu. Nic jinýho už mi vzhledem k blížícímu se datu odevzdání diplomky nezbývá. Začínají mě bolet záda a jsem tak hloupá, že ani to mě nedonutí si nějak trochu přeorganizovat čas a netrátvit i počítače tolik času. Všechen čas. S lidmi ze studia jedeme na Marketing Festival, kterej je super, jsem ráda, že můžu po delší době poslouchat angličtinu a z afterparty přicházím v šest ráno. To taky nevím, jak se stalo. Ráno nakládám Davida skoro v kómatu, musím mu otevřít okýnko a dáváme se do kupy hranolkami a kafem v Mekáči na dálnici. Ale konference nás baví a tak vyrážíme ještě na Social Restart. Vyzvedávám poslední vánoční dárky, vzala jsem tuhle pro mě milou starost na sebe a zařídila za nás všechny, protože to je věc, kterou Tom na Vánocích nemá rád. Tak snad je díky tomu měl hezčí :) Listopad zakončujeme akustickým koncertem Davida Kollera. Mám všeho docela dost, sedím na koncertě a mám pocit, že mám úplně vygumováno.

Prosinec
Odevzdávám diplomku, oslavuju to s Adamem, T. a Anet v Baru, druzí dva mě následující den vezou zpět do Krkonoš a beru je za to na výlet ve sněhu, tolik potřebný vypnutí hlavy po náročných předcházejících dnech. K svátku dostávám masáž a zachraňuje mi to život, protože poslední měsíc jsem se skoro doslova nezvedla od počítače – studio, práce, diplomka, nebylo vyhnutí. Pan masér mi rovná nohy, záda, dostávám zákaz sedět s překříženýma nohama, vracím se k pravidelnějšímu cvičení a vypadá to, že se dám dokupy :) Jsme s Číčou na Dyzajn Marketu, atmosféra je proti loňskýmu roku mnohem příjemnější, pořád někdo nosí svařáky a punče, takže se ani nebojíme mluvit s lidmi, nikdo nám nenadává do zasraných feministek jako předloni a majitelé našich sousedních stánků jsou taky fajn – loni nás paní nechtěla skoro ani pustit projít na záchod :D Vzpomínáme s Tomem na předchozí dva roky, kdy jsme jeli do poslední chvíli před Vánoci naplno a během svátků pak usínali na návštěvách a vlastně si je ani nestihli moc užít. Připravujeme se proto letos dřív, stíhám upíct trochu zdravějšího cukroví, on už od začátku listopadu neslibuje do Vánoc vyrobit nikomu nic, na poslední týden před Vánoci si neplánuje vůbec žádnou práci, díky čemuž stíhá v klidu dořešit všechny drobnosti a resty a během svátků nepracujeme vůbec. Do dílny jedeme asi dvakrát a na chvíli, jednou tam trochu poklidit, podruhý vyrobit si něco pro sebe. Dostáváme dokončený projekt. Tak pokud i všechen ten zbytek klapne, třeba začneme stavět, až sleze ten další sníh. Máme parádní firemní párty, sáňkujeme, blbneme na sněžnicích a v gangsterských převlecích, přemlouváme kouzelníka, ať nás naučí triky… kluci truhlářskou besídku taky, protože se oba sejdeme doma až nad ránem. Sobota před Štědrým dnem je taková hodně naše, užíváme si skoro neznámý volno a navečer se společně s Míšou těšíme na její cestu za Jirkou na Nový Zéland. Na Štědrý den jedeme oba k našim, za to jsem hodně vděčná. Líbí se nám, jak je svět pusto prázdnej, jak jsou všichni doma a užívají si pohodu. Tak happy happy 2018.