And that’s how the fall started.

13. 10.
Do ticha v pokoji hraje tichá hudba a po nekonečným zápřahu ze mě dneska všechno spadlo. Než budu povídat dál, ještě si trochu zavzpomínáme. Na ty první školní týdny, kdy jsem zanedbávala všechny povinnosti, protože jsem každý pátek z poslední přednášky spěchala rovnou na autobus do Krkonoš a vracela se ideálně v úterý ráno rovnou do školy. Na ty dny, kdy můj telefon potřeboval nabíječku po více než 48 hodinách, zatímco běžně mi nevydrží nabitý ani do odpoledne. Na ty dny, kdy všechny starosti zmizely jako mávnutím kouzelnýho proutku, kdy jsme míň přemýšleli, víc snili, hodně povídali. Procházeli se vesnicí, potkávali lidi, toulali se pro něj tak známými a pro mě tak novými cestičkami v lesích, vykopávali barevný listí do vzduchu a vyprávěli si příběhy. Vyráželi na túry a výlety a vraceli se zmrzlí na kost a spokojení.

Snídaně s výhledem na les, nespočet čajů v čínským hrnečku, kterej jsem si zamilovala na první pohled, ranní mlhy, podzimní sluníčko, příroda, mokrý větvičky, co šlehnou do obličeje, poslední letošní ohně, kytary, nostalgie.

A pak nastal den, kdy jsem se do těch světle modrejch očí musela podívat naposled a došlo mi že to, o čem jsme věděli spoustu měsíců dopředu, se právě stává realitou. A po větrem ošlehaných tvářích se mi rozkutálely slzy.