Po jedenácti měsících v Čechách

Psáno 10. 9.

Byla neděle půl desáté večer, noční Praha z ptačího pohledu byla krásná jako pokaždý, jen přistání bylo to nejhorší, jaké jsme za těch 12 letů za posledních osm týdnů zažili. S letadlem si dlouhé minuty před dosednutím pohrával silný vítr a ještě pár metrů nad přistávací dráhou lomcoval křídly a znemožňoval letět rovně. Pan pilot ale ukázal, že to má na háku a nakonec to jen trochu drnclo.

Nestihla jsem se vám ani zmínit o deseti dnech v Barmě (na články bych si chtěla vyhradit docela dost prostoru, myslím, že budou obohacující) a třech týdnech na Koh Samui a najednou jsem po jedenácti měsících zpět v Čechách. 

Pak už jen naposled vyhodit na záda batohy a už vidím, jak se směrem k nám rozebíhá mamka. Objetí s tátou a “Jé, ona tu je i Tereza s Vojtěchem a Adam,” ti jsou… <3 Povídáme asi do jedný, ačkoli tou dobou už mám co dělat, abych neusnula u stolu, jetlag je mrcha a v půl šestý ráno zírám do stropu.

Alespoň budem mít dlouhej den, není čas ztrácet čas a seznam věcí, které by bylo fajn během dne vyřídit, vypadá celkem děsivě. Spousta toho byly osobní, né úplně nutný věci (jako třeba koupit K. iPhone, protože mu konečně došlo, že telefon má být něco, co ulehčí život a né něco, co ho otráví a zkomplikuje pokaždý, když to člověk nejmíň potřebuje :) ) a jít na nejdokonalejší oběd do Hoffa (protože Hoffa je dobrej nápad v jakoukoli denní i noční dobu, a když chcete vynikající poctivý jídlo, který vás neodrovná do režimu spánku na následující tři hodiny, tak dvojnásob).

Jakou administrativu bylo tedy potřeba vyřešit po příjezdu ze zahraničí?

• Vyzvednout si ve škole potvrzení o studiu (kvůli zdravotní pojišťovně, kvůli OpenCard, kvůli správě sociálního zabezpečení, pro mamku do zaměstnání).
• Nechat si při té příležitosti ve škole potvrdit oranžovou kartičku na vlak.
• Měla jsem v plánu vyřídit si ISIC na další rok, ale pán na IT oddělení na VŠE mi svým pohrdavým, výsměšným a neochotným jednáním tak hnul žlučí, že jsem se rozhodla, že to letos vlastně zvládnu asi radši bez něj.
• Přihlásit se zpět na VZP, doložit potvrzení o studiu a nahlásit tam obnovení živnosti (obnovila se mi automaticky po ročním přerušení, takže kvůli té jsem na úřad nemusela).
• Odeslat poštou na Okresní správu sociálního zabezpečení potvrzení o studiu a nahlásit tam také změnu o obnovení živnosti pomocí jejich formuláře, který mají k vytisknutí na webu.
• Změnit si tarif na telefonu, přes rok jsem měla u O2 nejnižší sazbu co šla, myslím 249,- Kč měsíčně a žádná data, protože jsem číslo používala jen na potvrzování plateb v internetovém bankovniství. Po tom, jaké změny v tarifech operátoři za dobu mojí nepřítomnosti udělali, jsem rovnou vypověděla O2 smlouvu a přešla k Vodafone. Lepší nabídka, o třetinu nižší cena a bez závazku, o náladě panující na prodejně a přístupu zaměstnanců nemluvě. Takže i když nemám ráda červenou, takhle rychle skončila moje Eurotel/O2 story, která začala Go SIM kartou před dvanácti lety.
• Odeslat na Europ Assistance poštou originály dokumentů o ošetření v nemocnici v Thajsku, aby mohlo být zahájeno likvidační řízení z cestovního zdravotního pojištění, a pokud se jim nepovede najít žádný důvod, proč by mi mohli částku, kterou jsem tam zaplatila, neproplatit, dostanu snad časem peníze za ošetření zpět.

Na večer jsme měli s domluvenou večeři s našima a ségrou. Protože moje ségra je nejlepší a protože jsem byla tak unavená z celodenního ťapkání po Praze na to, abych čekala nějakou “zradu”, v nejmenším mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. A tak si představte, jak mi spadla čelist, když jsem si uvědomila, že těch deset lidí, co vyskočilo ze židlí a zakřičelo: “PŘEKVAPENÍ!” není nějaký cizí třídní sraz, který jsme narušili, ale banda mých skvělých kamarádů. Všude výzdoba, fotky, vzpomínky, dort s girlandou a muffiny s vlaječkami s názvy míst, který jsme za poslední rok navštívili… Bylo to pro mě něco tak neuvěřitelnýho, že jsem se další půlhodinu jen tupě usmívala a klepala, pak jsem si dala víno a už se mnou byla řeč :) Tajná párty, wow, nikdy bych neřekla, že pro mě někdo něco takovýho zorganizuje. I když jsem byla ze začátku v šoku, udělalo mi to neskutečnou radost :))

Když jsem se následující ráno rozloučila s K. a uvědomila jsem si, že začíná být hodně akutní věnovat se zase už práci, v e-mailový schránce přistávala jedna zpráva za druhou, Číča a hlavně přípravy na Dyzajn Market vyžadovaly pozornost a čas, já jsem seděla na zemi ve svým pokoji mezi hromadou všeho, dívala se na otevřenou skříň plnou věcí a nějakým způsobem mě to všechno hrozně vyděsilo. V těhlech situacích je nejdůležitější tomu nepodlehnout. Vrazit si pomyslnýho lepáka na probrání se, zatnutí bicáčku a uvědomění si, že “we can do this”. Udělat plán, uklidnit se a pustit se do toho.

Ačkoli práce na počítači byla prioritní, s těma rozklepanýma rukama a neschopností se soustředit.. Asi těžko. Pořádek ve věcech = pořádek v hlavě. Roznosila jsem hromadu na nějaká alespoň přibližně správná místa, aby vůbec zmizela, pár přeživších kusů oblečení putovalo do pračky. Přinesla jsem si Ikea tašky a pustila se do úklidu skříně. Velkou “čistku” jsem dělala před odletem, tehdy šla z domu snad polovina jejího objemu. Tentokrát si troufnu říct, že jsem skříni odlehčila o dobrou polovinu toho zbytku. Po skříni přišla na řadu knihovna. Nebojte, nevyhazuju knížky – některé přesně vím, komu se budou hodit a o zbytku jsem si jistá, že taky najde snadno nové majitele. Znovu jsem si taky promyslela kosmetiku a make-up, budu toho rozhodně potřebovat ještě míň, než na co jsem zásoby zredukovala před odjezdem. Šuplíkům ve stole jsem ulehčila o spousty reklamních propisek, kterýma stejně nikdy psát nebudu a mám pocit, že obálku “účtenky 2011” taky postrádat nebudu. Cítila jsem se po tomhle všem líp, o dost líp, ale pořád ne tak, abych byla úplně spokojená. Chvilku mi bude trvat, než se úplně zorganizuju a sžiju s novým prostředím.

Střídavě píšu a sleduju z okýnka autobusu červánky nad zapadajícím sluncem, drncáme mezi polema a nemůžu se dočkat, až za půl hodiny vystoupím, dostanu (snad) pusu na tvář a začnou čtyři dny v milovaných Krkonoších.