Protože jsme se předchozí večer rozhodli opustit Jižák, je víc jasné, že Queen Charlotte track si (protentokrát?) budeme muset odpustit. Marlborough Sounds jsou ale jedna z lokalit, která nás hodně zajímala a jeli jsme se proto podívat “alespoň” autem. Vážně bych si strašně přála vidět scénu, jaký pohled jsme si vyměnili, když jsme po dvou hodinách jízdy serpentýnama po “no exit” (slepé) silnici uviděli ceduli “café – open” (navíc v neděli).
Majitel kavárničky a asi celého Te Mahia Bay resortu poté, co zjišťuje, odkud pocházíme, běží pro pořadač s vytištěnými mapami a informacemi, chvíli jím divoce listuje, než najde mapu Jižních Čech a začíná se rozplývat nad tím, jak mu ČR před třemi lety tak učarovala, že se tam letos v (evropském) létě vrací znovu. Vlastně jsem se snad nesetkala s jinou možností, než že lidi buď absolutně neví, že Česká republika existuje, nebo potkali někoho z Čech, nebo v Čechách byli a zamilovali si naši zemi. Pro místní je fakt vrchol historie budova stará 150 let a hrad tu je všeho všudy jeden, celkem malý. Tak si představte, jaký zážitek pro ně musí být památky, které máme “na každým rohu” :)
Trajekt! Výhled do Marlborough Sounds.
Odpoledne míříme ještě do Blenheim, pozdravit “staré známé” (pamatujete si ještě na náš první zélandský trek?). Z Blenu jsme v šoku. Zaprvý z toho, že jsme si uvědomili, že to je půl roku, co jsme projížděli. Zadruhý, a to hlavně, z toho, že máme v živý paměti, jak jsme Blenheim vyhodnotili za šílenou díru, když jsme sem přijeli, a hromadně litovali Káti, že tu žije. Jak nám přišlo to město úplně bezduchý, mrtvý, ošklivý, prázdný, všechno. Najednou se procházíme v neděli odpoledne ulicema, na kterých jsou lidi, otevřený obchody, míjíme hezký kavárny, obědváme perfektní kebab v Akbabas, jdeme se podívat dokonce do několika knihkupectví, seženu potřebný pohledy včetně známek a na návštěvu přivezem’ karamelový a jablečný řezy z místní pekárny.
Je vtipný, jak v Čechách většinou skoro vítáme návštěvu něčím ve stylu: “Dáš si kafe?” Tady je jedna z prvních vět skoro vždycky: “Chcete se vysprchovat?” :D
Káťa s Alexem jsou taky v šoku z toho, že to je půl roku od chvíle, kdy jsme u nich byli poprvý/naposledy, rozhodně je co vyprávět. Seznamujeme se taky s jejich nájemníky, jedním samostatným článkem a trojčlennou skupinkou, diametrálně rozdílnými lidmi a perfektní ukázkou toho, jak dobře nebo blbě se dá žít / přistupovat ke všemu / určit sám sobě, jaký celkový dojem z cest bude člověk mít, když se rozhodne odcestovat do cizí země.
Těšila jsem se, že poplujeme v ideální čas na pozorování západu slunce na moři, z větrný paluby trajektu. Mezi horami ale slunce zmizelo mnohem dřív a už na loď jsme vjížděli za tmy. Tak nic, no! Ani moje plány na produktivní využití téměř čtyř hodin času na lodi moc nevyšly, jen, co jsem napsala adresy na pohledy mi začalo být ne-zrovna-nejlíp a tak jsem pak většinu cesty strávila v leže, počítač nějak nezvládla ani otevřít a spíš silou vůle posunovala minutovou ručičku na hodinách, aby cesta utekla co nejrychleji. Přitom jsem hodně přemýšlela o tom, do jaký nejistoty jsme se to zase vrhli. Když se nad tím člověk zamyslí racionálně, zvlášť někdo jako já, kdo ještě před pár měsíci bez perfektně zorganizovaného diáře nedal ani ránu, je to dost děsivý, proto se snažím to dělat co nejmíň. Tak Severáku… Please be good to us.
No Comments