December 7, Sunday

Rozhodla jsem se, že každej den alespoň do Vánoc budu číst. I kdyby to měla být jedna stránka na telefonu těsně před tím, než usnu. Rozečtený tři knížky zároveň, tu nestarší ještě z Čech. Hlavně jsem si začala víc vzpomínat na to, jak hodně mě to baví a jak hodně mi knížky třeba loni v zimě dokázaly dát, a je škoda se tomu nevěnovat, když vím, že i ať si člověk myslí, že je jakkoli busy, pár minut se najít dá.

Jak jsem celej dosavadní život neměla ráda čtečky knih a dělal mi radost ten proces courání NeoLuxorem a následný ňuchňání se s papírovou knížkou odrbanou z věčnýho tahání v kabelce. Ale rozhodnutí žít nějakou dobou s množstvím věcí takovým, který se dá líp či hůř narvat do krosny, se prostě s papírovýma knížkama neslučuje. Se stařičkou půjčenou Kindle keyboard jsme se staly hodně kámo a začala jsem se snažit užívat si i ten trochu zdlouhavej nákup na palmknihy.cz, kde prodávají knihy mýho oblíbenýho nakladatelství Jan Melvil.

V Kindle mě čeká ještě skoro půlka Webu ostrýho jako břitva od Jana Řezáče, Vzkvétání od Martina Selingmana, ze kterýho jsem zatím viděla jen pár prvních stránek. A dva týdny tam leželo Ukaž, co děláš! od Austina Kleona, který jsem včera večer právě na základě tohohle rozhodnutí dočetla.

Ta knížka se mi líbila, stejně jako její předchůdce Kraď jako umělec. Utkvěly mi dvě myšlenky z posledních pár stránek, který bych si tu chtěla schovat.

“Pokud do práce nikdy nepůjdeš, tak z ní ani nemůžeš odejít.”

“Kdo se nestydí z své loňské já, se pravděpodobně dostatečně neučí.”

Kluci hráli na kytaru a já jsem se válela po cizím polštáři na zemi s knížkou. Ne s knížkou, se čtečkou. Vlastně jak se to vezme.

“Panebože! To je lepší než drogy!”