November 18, Tuesday

Psáno 9.11.

Včera, v sobotu 8.11. (né, že bych si to z toho dělala knihu jízd, ale potřebuju si psát ta data pro sebe a tady se mi neztratěj), jsme jeli využít víkendu, protože s prácí nebo jakoukoli administrativou osobní nebo kolem domečku stejně nehneme a bylo tak nádherně, že prostě nepřicházelo v úvahu nikam nevyrazit. Vyrazili jsme do Arthur’s Pass National Parku, po jedné hodně mála silniček, které vedou od jednoho pobřeží ostrova na druhé. Udělali jsme si dvě zastávky, ve skalním městě Castle Hill, kde jsme se trochu vyblbli při lezení po skalách a vyšlápli si krásných 500 výškových metrů na 1.2 km dlouhé cestě na treku Temple Basin.

 

Cestou zpátky z druhý strany všechno vypadalo úplně jinak než dopoledne. Jeli jsme už asi hodinu a půl autem. Hned na začátku cesty mě Meďák pustil dopředu, protože mi bylo zle, a lehl si na zadní sedačky. Svítilo teplý podvečerní sluníčko, před náma nekonečně dlouhá rovná silnice a občas jsme si s Káťou strašně potichoučku pozpěvovali každej pro sebe Fixu.

Výhodou je, že se nejde vrátit zpátky,
máme oheň a pokračujem dál do dálky,
výhodou je, že se nejde vrátit zpátky…

“Feel free to borrow our guitar,” visí nalepenej malej papírek na recepci. Chybí jí Dčko. Ta druhá má prasklou jinou strunu, tak hoši u večeře z dvou nepoužitelnejch kytar dali dohromady jednu a naladili tak, že se na ni nějak trochu hrát dalo… a začali.

“Lidi, Natála zpívá. Hraje a zpívá a to kurva nahlas,” vrátí se Katie zeshora.
Nat s nadšením sebrala vybrakovanou druhou kytaru, který zbyly ve výsledku jen čtyři struny, pustila si karaoke Adele a na pár minut z ní byla hvězda celýho hostelu i přes zavřený dveře. Bylo to spontánní, bezprostřední, trochu funny.. a super. A zopakovala nám to, když jsme se došli podívat všichni.

Pro mě je strašnej nezvyk, jak je pro někoho takhle přirozený hrát a zpívat a má to takhle jako zábavu na volný chvíle nebo protože někdo jinej je o to třeba poprosí. Neznám to z domova a ani nikdo z mých kamarádů tohle nedělal, neměli jsme třeba ve třídě někoho, kdo by tahal kytaru na školní výlety nebo tak něco. Když jsme s Kačou v Thajsku přinesli flétnu…

“Pustíte je na pět minut na zmrzlinu a oni se vrátěj za hodinu a půl s flétnou.”

… (protože jsem narazila v hudebninách na Yamahu v přepočtu za 60 korun, nechte ji tam!), nevěřila jsem, že na ni někdy něco zahraju, s mým hudebním hluchem jsem sekla s hudebkou ve třetí třídě a celkově jsem měla hraní na veřejnosti spojený akorát se stresem na nějakých přehrávkách nebo kritikou protivního učitele v ZUŠce. A tihle lidi po mě chtěj, ať něco zahraju? The fuck? Ale láká si zkusit aspoň písknout, sedíme každej na svý posteli v našem pokojíčku, pořád obracim tu flétnu v rukou a mezitím si kluci předávaj kytaru a zpívaj samý výborný známý písničky, který jsme ráno poslouchali v autě, a já si broukam, protože zpívat neumim.

Ale je to tak milý a tak to všechny baví, že to ve mě trošičku aspoň zlomilo ten blok, že si v jedenáct střihnem společně nejistý pomalý Tři oříšky pro Popelku a pár úplně těch nejjednodušších lidovek, co pískají děti, a když už budem mít Vánoce v létě, docela se těším aspoň na koledy :) Ale video asi zas jako nechcete :D