August 3, Wednesday

Zase vám píšu z vlaku. Nějakýmu pánovi tu pořád nahlas dělá icq fakt nahlas takový to typický „o-ou“ :D Koupila jsem si hrušku a mandle v bílý čokoládě a kokosu jako bolestný za říznutí o rozbitý sklíčko v čipu v práci. Nikdy jsem je neměla, ale je to kombinace tří věcí, které mám strašně ráda, takže nebylo co zkazit. Jsou úža.

Víkend jsem strávila s Tomem v Paříži, těžko uvěřit, že to bylo zase čtrnáct dnů, co jsme se neviděli, připadalo mi, že se vracím po dvou dnech. Je to zvláštní pocit, vracet se na stejné, spíš neznámé než známé, místo. Měli jsme se strašně strašně dobře, jeden z nejkrásnějších víkendů, co pamatuju fakt. V tu chvíli bych stopla čas a nechala to tak napořád. Ale back to reality, no, dva dny a dvě půlky utekly jako voda. Trochu vás odbydu s fotkama, nemám čas ani sílu je upravovat, i když některé by si zasloužily trochu vylepšit, pardón, no :D

Odlétala jsem z horké slunečné Prahy a přistávali jsme za šeda a deště. Ještě, že si hezké počasí vozím s sebou, rychle se změnilo na skoro letní. Ale představa čtyř dní deště mě teda vyděsila. Vydali jsme se na druhou stranu od La Défense, směrem od Paříže, Tom mi chtěl ukázat park, kam chodí běhat. Zkoušeli jsme jeho novou GoPro kamerku, všude byl příjemnej klid, líbily se nám obří svítící kostky.

Druhý den nebylo nebe tak modré, jak bysme si představovali na fotkách z Versailles, tenhle výlet tedy ještě odložíme. Tomáš dostal volno z práce, snídáme u Paula, něco málo nakupujeme, trávíme čas v nejlepším obchodě (Artean) a odpoledne vyrážíme na tour po dvou pařížských lomo stores, Diana potřebuje nové filmy a já zas toužím vidět na živo i další lomo hračky. S mapou v ruce procházíme turisticky spíše neatraktivnějšími částmi, víc vnímáme opravdový život v Paříži. Zjišťujeme, že díky sto sedmdesáti stupňovému  „zornému poli“ je mnohem výhodnější pořizovat společné „emo“ fotky právě na ní, protože tam prostě jsme oba vždycky :D Dalším plusem je možnost načasování a nenápadného pořizování fotek, takže fotíme zásadně i tam, kde se fotit nesmí. Hlavně v obchodech všechno, co se nám líbí. Lomohračky, v Arteanu.. a tak.

Večer vyrážíme fotit noční Eiffelovku, což nám minule nevyšlo a byla to jedna ze záminek, proč do Paříže určitě znovu xD

Sobota je pro Versailles jako dělaná. Zářivě modré nebe, hrozba deště nulová, ale není vedro na padnutí. Cesta trvá o dost déle, než jsme čekali a trochu nás nudí, ale stojí to za to. Přímo interiéry zámku nás nelákaly, chtěli jsme vidět zahrady, fontány a vesničku Marie Antoinetty. Když jsme poprvé spatřili zahrady, spadla nám čelist. Věděli jsme, že park je velký, ale tohle bylo prostě.. wow. Kam člověk dohlédl, pořád nekončil. Z vnitřků upravených vysokánských keřů / stromů hrála hudba, všechno bylo strašně promyšlené, operovávané, úplně až neuvěřitelně. Chvíli jsme se proplétali bludišti připomínající Harryho Pottera v závěrečné fázi Ohnivého poháru, v noci bych tam vážně být nemusela :D Piknikovali jsme se samými dobrotami na břehu j“jezírka“ (jak to jen nazvat, jezírko je rozměrově hodně podhodnocující slovo), došli až k velkému a Malému trianonu, vesničce, kde určitý čas žila Marie Antoinetta, všechno pečlivě dokumentovali, na zpáteční cestě jsme si koupili výborné ovocné sorbety a viděli i fontány v akci. Kdybyste se vyskytli v Paříži a měli den navíc, Versailles je určitě skvělé místo k jeho strávení. Na druhou stranu asi není úplně dobrý nápad jezdit sem na úkor památek přímo v Paříži, protože je to návštěva časově náročná a zase tolik toho na jednom místě naakumulovaného není. Ale vážně se mi tam líbilo.

V neděli už jsem nechtěla nikam moc daleko, jediné, co mi zbývalo z „povinných“ památek byl Vítězný oblouk, na který jsme se minule z důvodu uzavírek kvůli státnímu svátku a davům lidí nedostali. Chvíli jsme si museli lámat hlavičky s tím, jak se na „ostrůvek“ obehnaný třemi pruhy silnice dostat, potěšilo nás, že místo očekávaných šesti eur jsme jako studenti z EU mohli nahoru zadarmo (do Francie ne-e ISIC, ale spíš mít pořád u sebe občanku nebo pas, jestliže chcete využít výhod pro všechny mladší 26 let, nejsou totiž podmíněné tím, že musíte studovat, ale tím, kolik vám je – samozřejmě, a odkud jste). Piknikovali jsme opět, vrátili jsme se podruhé pod Eiffelovku, do okrajové části parku pod stromy, protože neděle byla vážně letní den (prý první od začátku prázdnin), bylo horko a nebe odpoledne skoro bez mráčku.

A pak byl pomalu čas vyrazit na letiště. Radši vyrazila v předstihu, v kombinaci s náhodným letišním rychlíkem místo běžného milionkrát stavícího vlaku RER a zpožděním letu z toho vznikly tři hodiny volného času na letišti. Alespoň jsem si stihla přečíst Digitální foto, co s sebou tahám už asi měsíc, ale v těhlech chvílích je cestování fakt nuda. Dianě se zaseklo převíjení, takže všechny fotky prošly podruhé letištním rentgenem. Zítra si je mám vyzvednout, jsem zvědavá, jestli z nich vůbec něco zbylo. Zjištění: pláč v prostředcích hromadné dopravy nebude moje hobby.

S hodinovým zpožděním jsme nakonec přistáli v upršené Praze, takže jsem opět letěla z krásného počasí do neskutečnýho hnusu :D

A teď zas chvíli pracovat, za necelé tři týdny mě čeká Londýn, Annick a nejúžasnější Luciek. I když si pomalu plánuju vetřít se mamce alespoň na tři dny na její dovolenou turistickou do Krušných hor příští týden. Ale to je ještě taky za dlouho, to může být všechno stokrát jinak ještě.

Potřebuju si koupit asi miliardu životně důležitých věcí, achjo , Lucie :D Minimálně potřebuju nové fotoalbum, nechat si udělat aktuální papírové fotky (kdo bude těch 78 obsáhlých složek, co přibyly od minule, probírat?), řasenku, a hodil by se Kindle a notebook do školy. A pořádná kabelka. Kde seženu velkou hezkou kvalitní černou kabelku, co vydrží a zároveň nebude to úplně srdcervoucí investice? Možná se spokojím jen s tím, že bude hezká, ale ani na takovou nějak nemůžu narazit.