August 24, Saturday

V pátek jako skvělý kamarádky nejdeme na Lůcy rozlučkovou párty u ní doma, protože to prej bude trága. Zevlíme u nás, nesnášíme společně štěně už fakt úplně vážně. Nechci psa asi nikdy už, jsem vyléčená úplně tímhle šílencem. Noc bláznivá, nějak matně si vybavuju, že jsme si v polospánku něco vyprávěly, ani jedna pořádně nevíme, co se dělo, budila jsem se několikrát z vyděšená z divných snů, noční telefonáty už nikoho nepřekvapují… Nicméně když se to všechno sečte a podtrhne, zaspaly jsme o hodinu a půl, proč ne, když máme v osum už vyzvedávat Lucii a malýho Lukáše, kterýho tu má na návštěvě, a letí spolu domů. A tak začala sobota, náš asi nejvíc fail day z celýho léta.

“Mi tyhle odjezdy z cizích zemí vůbec nepřijdou smutný…,” povídá mi N. v autě.

Pět minut na to, když se Lucie s rodinou loučí, všichni úsměvy na rtech, my dvě utíráme slzama rozmazanou řasenku xDDDD Ona první dokonce! (Od sebe bych to třeba i čekala, ale po tý hlášce prostě ještě :D). Absolutně se se všema kuframa nemůžem vejít do auta, málem musím zůstat doma.

Snídaně u Mekáče, máme tam už trvale rezervovanej stůl u dveří snad, za celý léto jsme neseděly jinde. “Kafe, dvě mlíka, dva cukry, prosím,” proto dostává dvě kafe, dvě mlíka a tři cukry.

Míříme do Basingstoke, podívat se po obchodech a hlavně do Nando’s, “KFCčka pro lidi, co umí jíst vidličkou”, na jídlo, bez kterýho nemůžeme prý odjet z UK v restauraci, kterou Briti milujou.. což absolutně NECHÁPEME. Studený, hnusný, bez chuti, pět Mayo chickenů jsme si radši měly dát.

Chceme to trochu vylepšit, proto bereme Lůcu do ShakeAway, protože podle našeho taky nemůže opustit UK, aniž by si dala Zoe Zero. Nechutná jí a nechápeme opět.

Mně měla zlepšit chuť Sugar & Spice zmrzlina ze stánku v obchodním centru. Neměli ji. Aspoň mám Luciinu Zoe Zero.

Vybíráme v TK Maxxu kufry, protože můj a Natálčin, překvapivě totožný, kufr nezvládl poslední cestu, očividně ne všechna kolečka jsou dimenzována na WizzAiří limit 32 kilo. Nakonec s kufrem odchází Lucie, ačkoli ho vůbec nepotřebovala, má skvělej s lebkou, ten tam nemohl zůstat :D Po tom, co ho dvě hodiny vláčíme nákupním centrem mě napadá, že ho pravděpodobně nemáme kam dát, když už předtím seděli Lucie s Lukášem každej s hlavou naplácnutou na svým okýnku a kufr šel sotva zavřít.. Tož, dramatický to bylo dost, namáčklí na okýnkách byli ještě trochu víc, Lůca celou dobu držela dvacet kilo na klíně a já měla kolena až pod bradou kvůli sedačce narvaný dopředu tak moc, jak jen to šlo.

Tepláky a pyžamový kalhoty místo tepláků. Kupy léta.

“Miluju Anglii,” povídá s levou rukou neustále na řadicí páce a pravou opřenou o stehno jen lehce přidržuje volant v koloně, z Lutonu jedeme skoro tři hodiny, máme co dělat, abysme udržely otevřený oči i po kafi. Je pravda, že to řízení tu je pro praváka vážně příjemnější.

“Kdybych šla do Světa sýrů, užila bych si to víc!!” komentuje “zážitek” z Nando’s ještě 7 hodin poté, když nasraně zapne stěrače úplně na nejvyšší rychlost, co jde,  a já mám pocit, že chvíli odlítneme, protože nám to při čekání ve frontě k benzínce u Tesca úplně škube autem.

“Nesnášim Anglii tyvole, nesnášim!!” (podruhý na třech kilometrech stavíme, abysme se tak nějak vyhnuly s protijedoucím autem, aneb obousměrné silničky rozměrů jednosměrky…)

Blijem z Creamy Soda. Cute růžový obal někdy není všechno.

Z původní výletní sestavy jsme teda zbyli čtyři. Na to, že Káťa nám opět volal v sobotu v půl třetí ráno a nutně potřeboval vědět, co bude mít k obědu, dorazili někdy kolem jedenáctý večer. Oběd jak má bejt. Ono to bylo složitější teda, zmeškanej trajekt, benzín došlej… Jako by se to někdy mohlo obejít bez dramat :) Půlnoční svačinka v podobě hodinových řízků se šlupkovým salátem, jak jsme překřili vánoční klasiku v lehké úpravě, ale bylo to mrakydobrý.

“Sežrala mi paleo!”
Viliamovy  potuchy o mý (nakonec) boží paleo buchtě/obecně paleu, nejsou úplně dokonalý :D Hláška, když mu kousek sežral malej pes přímo před nosem z talíře, když ji nechal lízt na stůl, kdo by to čekal, k nezaplacení.

“Přišlo to z nenadání.”
Už nevím strašně, co to bylo, ale přišlo to z nenadání :D
[edit] Prej “bababa” přišlo z nenadání. Až to zase zapomenu. [/edit]

Ráno vyrážíme na poslední společnej výlet, Southampton. Bláznivej systém parkování a procházení skrz obchoďák na ulici, milionkrát nahoru a dolů výtahem, po schodech, po esklátorech.

Malá, původně neplánovaná, zajížďka do New Forestu.

“Tys tam nebyla?”
“No nebyla, jak bych se tam dostala…”
“My jsme tě tam nevzaly, jo? To jsme svině teda!” 

New Forest je velký území, národní park, kde žijí volně zvířata, hlavně koně. A zároveň jsou tam ale vesničky, silnice, lidi tam normálně žijou a vy můžete projet autem. Občas si sice počkáte, než vám stádo krav uvolní cestu nebo budete muset vystrkat koňskou hlavu z okýnka auta… :)
Boží, boží, boží. Kluci nejdřív vůbec nevěřili, že prej safari, a tak. Ale ne, úplně opravdický to je. Jeden z nejvíc zážitků tady, z toho se budu vnitřně usmívat ještě dlouho :)

Kdyby se Viliamoj chtělo přistát na tak malý ploše, jako zabírá ta miska s vodou, za boha se mu to samozřejmě nepovede. Ale když zrovna utopit vrtulníček není vaším cílem, jak se daří.

Aby náhodou víkend neskončil nějak nudně tím, že prostě si půjdu lehnout, ve chvíli, kdy rozebírám poslední věci v kuchyni a už se fakt neuvěřitelně těším, až padnu do postele, mi musí prasknout igelitová taška, ve které je mimo jiné i jedna skleněná lahev, která se okamžitě tříští na miliony kousků a jeden z větších střepů mi sklouzává po nártu, anev v tyto chvíle jsou žabky opravdu ideální obuv. Čistej řez, krve jak z vola. Asi by to dva stehy sneslo, ale pohotovost nám tu zrušili, protože tam lidi chodili s příliš “nepohotovýma” problémama. A krev teče a teče, po celý kuchyni krvavý šlápoty, jedna papírová utěrka za druhou, modlím se, abych neomdlela, protože by mě neměl kdo zachraňovat. Omldívám často. S tím člověk nic neudělá. Ale asi jak jsem věděla, že fakt nesmím, zvládla jsem se ošetřit sama jen s lehkou nevolností.

Som operoval.

Skupinový terapie, holky v teplákách, malej Paddy, Paddy #2, pavouci, co dupou, pavouci, co padají na dlažbu a pavouci, kteří propadávají obracečkou na palačinky.

Ve středu jsme se potřebovaly sejít, protože si u mě N. o víkend zapomněla maso. Opravdu, to se stává. Že se sejdem na půli cesty, ale její původní destinace nebyl domov, ale posilovna, kam vezla mladýho. A tím byla “půle cesty” v Enham Alameinu, vesnici, kde žijí skoro jen samí postižení lidi. Je to fakt takový mile vypadající místo, myslím, že vážně dobrej nápad, že se tam všichni mají fakt dobře, ale na druhou stranu to tak nějak respektuju jako jejich území a i když projíždím několikrát týdně, nikdy mě nějak nenapadlo ani tam jít třeba nakoupit, nebo tak. Měly jsme asi 40 minut, tak že si jdeme dát zmrzlinu, koupily jsme si VODOVÝ nanuky (never ever, proč proboha jsme to udělaly?!) a sedly si na lavičku před obchodem. Tolik lidí nás během půl hodiny nikdy nepozdravilo, všichni určitě nadšený, že se přistěhoval někdo novej, jak se všichni znají.

“Ahoj, jak se máte?!
“Dobře, díky…”
“Víte, co je tohle?” ukazuje na nějaký kytky v květináčích, co jsou vystavené před obchodem na prodej.
Nevíme, co to je za druh, samozřejmě, my dvě bioložky hadr.
“Ne, to nevim…”
“KYTKA!! ROSTLINA! To se zalejvá!”
Dostal nás.

“Co tady proboha děláte? :D”
“To je složitá story, to nechceš slyšet, ale taky jsme se tomu smály.” 
Protože vždycky vás potká někdo známej v situaci, kdy se to zrovna “nejvíc” hodí. Auto plný britských teenagerů ve chvíli, kdy sedíte s (vodovým xD) nanukem na lavičce před obchodem u stacionáře pro postižené lidi je ideální příklad.

Nedávno jsme se s Natáličkou shodly, že dioptrický brýle a paleo strava jsou věci, který spasí svět. Po čtvrtečním večeru k nim přidávám jógu. Jóga, brejle a paleo a všichni budou šťastný.

“Tyvole, kdyby nás někdo odposlouchával…”