10 věcí, které jsem se naučila za 11 měsíců na cestách

Dneska je to přesně rok od chvíle, kdy jsme se ve čtyři ráno po dvou hodinách spánku sešli na letišti v Praze a absolutně bez jedinýho plánu, zato plní očekávání, nasedli do letadla na druhý konec světa. Myslím, že to je úplně ideální příležitost zavzpomínat, co mi těch jedenáct měsíců hodně za hranicema vlastní komfortní zóny dalo, co jsem se naučila a co si uvědomila. Chcete se mnou? :)

1. Méně je více
Kdybyste mýmu jednadvacetiletýmu já, vracejícímu se po dvou měsících v UK s druhým obřím kufrem navíc, že si sbalí na deset měsíců jedné menší krosny, asi by se vám hodně vysmálo. Pochopila jsem, že méně je více… a pokud si své věci budete nosit na zádech, platí to dvojnásob. A věřte, že batoh, který se doma zdál podezřele lehký, se po dvou hodinách hledání ubytování v pětatřiceti stupních v Bangkoku pronese.

Zejména při cestách do oblastí, s nimiž nemáme osobní zkušenost, se vyplatí mít alespoň trošku jasno v tom, co se v dané destinaci chystáme dělat a věnovat trochu času průzkumu na internetu – zjistit, co ostatní využili nejvíce, co by jim příště rozhodně místo v batohu nezabíralo a co by byl případně problém sehnat na místě. I když nějaký přešlapy v balení asi uděláme všichni, čím míň jich bude, tím líp.

Když jste najednou schopní veškerý svůj materiální majetek vtěsnat do jednoho batohu, uvědomíte si, jak málo ve skutečnosti potřebujete. A to jsem si jistá, že mám ještě rezervy :)

2. … ale nezapomenout na nic důležitýho
Když jsme v tom sbírání informací na internetu, ideální je začít si přitom dělat seznam věcí, které si sbalit chceme. A pak ho hlavně používat. Díky průběžnému odškrtávání toho, co už v batohu nebo kufru mám, si ušetřím stres a zběsilé přehrabování se v něm ještě cestou na letiště.

3. Keep it simple, stupid
Tenhle bod souvisí s prvním. Během roku života na Novém Zélandu mě něco osvítilo a rozhodla jsem se výrazně zjednodušit “péči” o sebe. Péče je v uvozovkách proto, že jsem si uvědomila, jak moc jsem používáním všech těch “pečujících” přípravků na vlasy, “zpevňujících” laků na nehty a podobně svému tělu škodila. Chvíli to trvalo, než moje vlasy začaly vypadat “nositelně” bez použití fénu, žehličky, uhlazujících sér, přípravků na konečky a kdoví čeho všeho, ale pocit, že se vystačím jen s šamponem a kondicionérem je vážně osbovozující. Třepící se nehty jsou problém, na který už si nevzpomenu a pár týdnů po tom, co jsem přestala používat hutné tělové krémy, o kterých jsem si myslela, že bez nich nemůžu žít, moje kůže najednou není standardně suchá, naopak, žádnou speciální péči nevyžaduje. Ne, nechystám se zkoušet no-poo nebo si přestat holit nohy. Jen jsem konečně přišla na to, že jsem to prostě dlouho přeháněla.

4. Nejsem v tom sama
Ačkoli pro mě není úplně snadný seznamovat se, s lidmi povídám ráda. Ztěžoval mi to fakt, že spousta z nich mě nějakým iracionálním způsobem děsila. Za poslední roky jsem se ale přesvědčila o tom, že vážně většina lidí je přátelská, nápomocná a nesnaží se nějakým způsobem uškodit – všichni jsme nakonec na stejné lodi.

Pořád se na povídání s úplně cizími lidmi necítíte? Ať už se člověk ocitne téměř kdekoli, v dnešní době díky internetu a zejména sociálním sítím je snadnější než kdykoli dřív v případě nouze požádat o radu nebo pomocnou ruku v lokálních a cestovatelských skupinách na Facebooku, získat nejaktuálnější informace z dané lokality na Twitteru nebo se nechat inspirovat drobnými místními zajímavostmi, na které bychom v průvodcích nenarazili, při vyhledávání prostřednictvím hashtagů na Instagramu.

4. Není to tak děsivý, jak se zdá
Cestování – nadšení z nadcházejícího dobrodružství, ale taky spousta obav. Ty jsou někdy tak tak velké, že dokonce můžou převážit touhu objevovat a z plnění cestovatelských snů sejde. Takhle by to být nemělo. Naučit se vypořádat se se světem úplně jiným, než na jaký jsme zvyklí, odvážit se za hranici svojí komfortní zóny. Nakonec je člověk překvapený, co všechno zvládne. A navíc s úsměvem, protože pokud jsme rozhodnutí si život užít, nic jiného stejně nezbývá.

5. It’s the journey, not the destination
Přestat se neustále za něčím hnát a užít si každý okamžik na cestě.

V tu dobu téměř cizího člověka zajímaly při procházce v Bristolu fotky z mého cestování v Japonsku, byl to jeden z našich prvních rozhovorů – kdo by čekal, že rok na to vedle něj budu sedět v letadle na Zéland? Ve stejném letadle se náš společný kamarád seznámil se svým spolusedícím Holanďanem – díky tomu jsme dostali spoustu užitečných tipů a on necestoval úplně sám.

Znám spoustu lidí, která by dlouhé cesty autem nejradši vymazala z povrchu země. Já si užívám, že na chvíli “musím” odpočívat, že v autě není zas tolik co dělat a je to skvělá příležitost prostě relaxovat při sledování toho, co ubíhá za okýnkem nebo si jednoduše povídat. Během pět tisíc kilometrů dlouhého novozélandského roadtripu jsme bezkonkurenčně největší záchvaty smíchu prožili právě v autě a kdybychom ty desítky hodin na cestě nestrávili, jsem si jistá, že bych se rozhodně nezvládla podělit se čtenáři svého blogu o tak detailní zážitky. Mimochodem, taková chvilková auto-zábava z jednoho nedávnýho výletu – vzpomenete si na vyjmenovaný slova?

Je skvělý užít si tenhle v očích mnohých “ztracený” čas, poslechnout si kousek příběhu člověka, který sedí vedle vás a vyměnit si pár cestovatelských zážitků nebo tipů.

6. Nemít neadekvátně velký očekávání
Je skvělý zachovat si pozitivní myšlení, věřit, že věci půjdou dobře. Ono to pak většinou tak je. Ale je to rozdíl od upínání se k vysněným, ideálně fakty nepodloženým, očekáváním a scénářům, které znáte z amerických filmů. To je nejkratší cesta k nespokojenosti. Naučme se víc žít okamžikem a nechat si udělat radost maličkostmi.

7. Když nejde o život, jde o houby
A co tě nezabije, to tě posílí. O cestování to platí dvojnásob. Cestování, ačkoli občas vyžaduje impulzivní rozhodnutí, mě naučilo řešit věci, které by mě dřív vystresovaly, s klidem, jakoby ani nešlo o problém. To, že občas něco trochu nevychází podle našich představ je jen malá daň za to, co nám cestování dává. Navíc právě tyhle okamžiky jsou nakonec nejčastěji ty, o kterých pak vyprávím a na který budu vzpomínat. A když přeci jen něco způsobí větší nepříjemnosti, vždycky si připomenu na citát: “Někdo by byl vděčný za tvůj špatný den.”

8. Není to jednoduchý. Ale stojí to.
Nedávno jsem měla slabší chvilku a můj bývalý přítel T. mi řekl, ať přestanu fňukat, že tím, že jsem žila rok v zahraničí jsem dokázala něco velkýho a určitě ne jen sobě. Ne, není to jednoduchý. Ale rozhodně to stojí za to.

9. Vděčnost
Obecně si myslím, že lidi se moc nemění, spíš se jim někdy daří líp zakrývat, jací jsou doopravdy, ale cestování člověka v určitém smyslu změní. Otevře vám oči, posune vaše limity do míst, na která byste dřív nepomysleli, naučí vás vděčnosti. Vděčnosti za každý den, který prožijeme, za to, že tu možnost vydat se do cizí země mám. Za to, z jakého pocházím prostředí, za to, jakou mám rodinu, které nakonec nezbylo nic jiného, než mě podpořit v mých rozhodnutích, za kamarády, které mám okolo i za ty, kteří jsou daleko a přesto na mě nezapomněli a těší se, až se zase potkáme. Vděčnosti za to, kolik toho můžeme vidět, zažít, naučit se.

10. Nejde o to, kde jste, ale s kým tam jste
Poslední moudro a největší pravda na světě <3

Jak jste na tom vy, co vás naučily cesty? Nebo máte pocit, že se na nějakou potřebujete vydat, protože byste teprve rádi k některým ze zmíněných věcí došli? :)

Fotky K., Anie Songe a já