Psáno 26. 8. 2016
Vypadá to, že se mě pokouší skolit chřipka, ale odmítám se jí úplně poddat. Uděláme nějaký kompromis, budu respektovat to, že si moje tělo říká o odpočinek, ale ono mě na oplátku nechá alespoň trochu fungovat. Oblečená v teplém svetru sedím u dřevěného stolu útulné kavárny, venku prší, a zatímco skrz velké okno sleduju nepříliš rušnou pěší zónu a kamenné budovy naproti, dávám si kávu jako bolestné za to, že se na stejné místo budu muset vypravit zítra znovu, protože už celé tři hodiny před zavíračkou mě z policie, kde jsem se potřebovala zaregistrovat k delšímu než tříměsíčnímu pobytu, poslali domů s tím, že dnes už frontu vystát nestihnu a mám se vrátit následující ráno. Ale díky paní u vchodu za to, že mě tam nenechala tři hodiny čekat předtím, než bych odešla se stejným výsledkem.
Tomovy pracovní plány nevyšly zdaleka podle představ. Předevčírem jsem ho odvezla na letiště a jsem tu teď zhruba na (snad) něco málo přes měsíc sama. Myslím, že mě čeká náročná výzva, nepoddat se v nějakej okamžik v neznámým prostředí, navíc proslaveným počasím, které většina lidí vnímá spíš negativně, pocitům osamělosti a nějakým smutkům. Takhle to být nemělo. Ale všichni víme, že jaký si to uděláš… Budu se snažit.
Před pár dny jsem zjistila, že je otevřené výběrové řízení do organizačního týmu jedné akce a protože to je něco, v čem vidím velký smysl, ráda bych přiložila ruku k dílu. Navíc jsme se zrovna nedávno bavily s holkama na Plurku přesně o tom, že pustit se do nového projektu je skvělá prevence potenciálních smutků v těhlech obdobích slaměných vdov. Takže případný win win na obzoru? Začínám být hodně nadšená, žejo? Neměla bych asi zapomínat na to, že do všech klubů a organizací pod záštitou školy se podle slov mých spolubydlících organizují přijímací řízení skoro jako do zaměstnání a projev zájmu zdaleka neznamená to, že se stanete členem, ale na to se mi nějak myslet nechce. Přihláška je odeslaná a pohovory příští týden, držte mi palce :)
Napadlo mě teď při psaní posledních vět… Bavily jsme se včera trošku dýl s jednou slečnou a říkala, že je až neuvěřitelný štěstí, jak mi / nám v životě všechno vychází. Ta věta mi pak dlouho zněla v hlavě. Dějou se tragédie, který bych určitě nechtěla zlehčovat, ale myslím, že je potřeba, abychom si víc uvědomovali, že život z obrovský části není o štěstí, ale o vnímání a přístupu, o tom, jak se postavíme k tomu, v jaké situaci se právě nacházíme a jak dokážeme pracovat s tím, co máme.
Psáno 13. 9. 2016
Když je alespoň trochu hezky nebo dokonce na chvilku vysvitne slunce, chodím si číst na skálu, kterou jsme s Tomem objevili den předtím, než odjel. Chvíli z dálky pozoruju lodě mířící do přístavu ve městě, přečtu většinou jen pár stránek, protože nebývá moc teplo. Večer pak z terasy nebo zpoza okna pozoruju, jak za horami nad fjordem zapadá slunce a v hlavě počítám, kolik takových západů zbývá, než se zase uvidíme.
Je asi nejkrásnější večer, jakej zatím byl. Dneska poprvý pláču. Držela jsem se dlouho, ale jednou to přijít muselo. Donesla jsem utahaná domů těžkej nákup a z měsíce se tak nějak stalo neurčito. Tak silná nejsem.
Ztratila jsem svůj oblíbenej dřevěnej kartáč na vlasy, nechci si koupit tu plastovou hrůzu ze supermarketu a v momentálním rozpoložení se to zdá jako nevyřešitelnej problém.
Ale to výběrový řízení?„Welcome on board!“ Zaměstnat hlavu ještě o něco víc. Někam patřit. Vidět, že je kolem pár stejně naladěných lidí s podobnými hodnotami. Usínat s pocitem, že dělám zase něco maličko pro dobro světa. To je to, co na příští týdny a měsíce potřebuju.
Pokud to znělo trochu chaoticky nebo jako emoční roller coaster, vystihuje to můj aktuální (a vlastně celej) život asi dobře.
No Comments