South Island Roadtrip #7

Budík v 7.20, abychom do deseti, kdy máme zmizet z kempu, stihli, co potřebujem. A je mi úplně zázračně dobře! Všichni sprchu – já to s vlasama mám celkem na dýl, přeorganizovat auto, uvařit si snídani, vyprat, sušičku, díky třem free wifi access lístečkům na 50 MB dat se mi daří i vyřídit jednu důležitou práci.

Už předchozí den jsme slyšeli zvuky aut na závodním okruhu a kluci si ráno nemohli odpustit jet ho najít. Dostali jsme tam pár cenných rad ohledně počasí od paní, jejíž synovec studuje v Praze, a vyjeli do Bluffu.

Na konci města se nachází rozcestník se vzdálenostmi známých míst různě ve světě a jedna z nejčastěji zachycovaných zajímavostí – obrovský řetěz. Vede odsud několik kratších tracků a my jsme si vybrali hodinový výšlap na Bluff Hill. Během ne-úplně-easy výstupu pralesem na vrchol se nám naskytlo pár pohledů úplně jak z filmu. Nepovedlo se mi to úplně zachytit, ale brutální vlhkost, mlha v kombinaci s takovou tou úplně nejvíc fresh zelenou barvou a úplně jinej zpěv ptáků, než jaký známe od nás. Dobře, že jsme zjistili, že se na Bluff Hill dá dojet i autem, až když jsme byli nahoře, možná bysme vyměkkli. Za hezkýho počasí odsud je výhled na spoustu malých ostrůvků v okolí a když máte štěstí, tak i na Stewart Island. Jaké štěstí s viditelností je vidět na fotkách :) Za odměnu jsme si koupili nějaký posh místní paštičky z dobrejch surovin a vyrážíme směrem Monkey Island.

Stewart Island, yay! :D

Viděli jsme divokou kočku a vzpomněla jsem si u toho na to, že jsem chtěla už dřív napsat, že tu žije úplně maličko koček. Někteří z našich sousedů měli obrovitánskou kočku, která navečer vždycky přecházela náš plot v Christu, ale mimo ni jsem viděla za celou dobu možná tři.

“Nikdo tady v tom autě dost nepije.”
“Mmhmm… I když Jirka docela pije.”
Otočím se na Meďáka a ten si zrovna na zadní sedačce otvírá pivo. Tuňákem.

Malá přestávka v nečekaným chvilkovým odpoledním slunci v Rivertonu.

Přístup na Monkey Island nám těsně před nosem zalije moře a protože je fakt zima, rozhodnem se bejt fajnovky s tím, že nám bude stačit vidět ho z pláže. Tenhle kamenitej výběžek do moře, ze kterýho je za přílivu ostrůvek, v dřívějších dobách Maoři využívali ke sledování velryb. Využíváme nečekaně dostupnýho signálu a snažíme se najít co nejvíc informací o vytipovaných trecích a transportu k nim, což zakončujeme rozhodnutím navštívit následující ráno první infocentrum.

Na Gemstone Beach je největší vítr, déšť a zima, jakou jsme za celou dobu zažili. Moře divoký a obrovský vlny. “Alespoň pět minut!” křiknu na kluky do tepla auta, courám chvíli po pláži, snažím se udržet vlasy mimo obličej ve větru a nevím, jestli dřív koukat do dálky na pláž v mlze nebo pod nohy s nadějí, že najdu nějaký oficiálně spešl kámen. Odnáším si tři nazelenalé, které budí ten dojem, a budu tomu věřit :)

“Myslim, že dneska si dáme challenge přeskládat auto do spací podoby bez toho, abysme z něj vylezli.”

Spousta lidí tu používá mikrovlnky místo poštovních schránek.

Původně jsme dneska chtěli spát právě u Monkey Islandu, kde je malý freedom camping spot, konečně udělat papírovou i VaNZí mapu a (pro změnu) věnovat nějakou péči brzdám, ale vzhledem k tomu, že bysme za tohohle počasí nevystrčili z auta nos, projíždíme asi hodinu dál skrz Tuatapere ke Clifden Suspension Bridge. Mi připomnělo strašně tu storku, jak jsme takhle před dvěma rokama přijeli v Bristolu taky přímo na Clifton Suspension Bridge místo na vyhlídku na něj. Se stejným řidičem :) Tady bysme mohli zůstat přes noc taky, ale ze stejnýho důvodu jako o hodinu dřív pokračujeme v cestě.

Městečka tady na jihu na mě působí jak takovej novodobější western. Podloubí, prázdno, ručně malovaný názvy zavřených obchodů..

Lítají přes náma sovy, přebíhají zajíci, po tmě přejíždíme pochybný dřevěný mosty v lesích, zas posloucháme Kasabian, abych zjistila, která z jejich 50 písniček, co má K. v iPodu se mi to minule tak líbila (La Fée Verte, pozn. red.), a kolem devátý parkujeme v campsite u Lake Monowai, kde teda vážně už přespíme, protože se nám pomalu začínaj zavírat oči. Jsme uprostřed lesů na břehu jezera 12 km od hlavní silnice a za celou dobu jsme samozřejmě nepotkali auto, ale v lese se občas mihne světlo čelovky. Čekali jsme opozdilce vracející se z treku, ale ani po hodině občasnýho sledování se světla nepřiblížila. Ideální začátek hororu. Myslím, že si dám hrneček bílýho a usnu co nejdřív to půjde, abych nestihla moc přemýšlet nad možnejma scénářema. A jsem ráda víc než jakoukoli noc předtím, že spím mezi dvěma mužema, i když občas funěj, hih. A asi i když se celej večer vydrželi bavit o hororech.

Sedm dní na cestě. A včera to byla půlka celý týhle cesty, wow.