Kluci říkaj, že jsme se probudili přesně do toho tuláckýho rána, o kterým zpívaj Nedvědi. Já moc nevím, protože tu písničku znám od nich teprv pár měsíců. Škoda, že mě bolí dehydratovaný ledviny, vrátila se mi zimnice, sotva se držím na nohou a sotva registruju, že poprvý za posledních pět dnů vysvitlo sluníčko.
Cassida umírající.
Dostávám na výběr zůstat v autě a nechat si ujít nejjižnější místo ostrova, Slope Point, nebo si vzít přes veškerou nevoli prášky “mám jich ještě na tři chřipky.” Coldrex a dvě kostičky čokolády mě na chvíli trochu vrací do života.
Opouštíme po třech dnech oblast Catlins a vyrážíme do Invercargill, většího města, kde potřebujeme primárně vyřídit nějaký věci – nákup nějakýho drobnýho nářadí na naše brzdy a vody do ostříkovačů, natankovat, velký nákup jídla a dalších boxů na jídlo, sehnat konečně ty pláštěnky, který kupujem už týden a dát sprchu.
Sbíráme všemožný informace na internetu, protože po dlouhý době signál, dokonce třigéčko, a informujeme po pár dnech rodiny o tom, že jsme při životě. Kluci odškrtáváním to-do listu tráví téměř celé odpoledne a já střídavě spím a fňukam vleže na zadních sedačkách. Mám hlad, ale nemůžu jíst, mám zimnici a prostě. Jsem úplně zapomněla, jak moc sux bejt nemocná. Jsem nebyla roky.
Navečer sbírám síly alespoň projít nádhernej Queens park, projíždíme kolem First Prebysterian Church a starý vodárenský věže, kterou údajně postavili ze 300 000 cihel.
V Inverargillu a okolí byl s kempováním dost problém, krom pár holiday parků přímo ve městě se nám nepodařilo najít vůbec nic. Chtěli jsme zas po dvou dnech něco se sprchou, ale zas né úplnej overkill. Vybrali jsme si Beach Road Otatara a hodně se nám tam líbilo. Moc hezký prostředí, milý majitel na recepci, čistý umývárny s hudbou, k dispozici dost velká a vybavená kuchyň, pračky, sušičky, pro fajnšmejkry i žehlicí prkno, placená, ale funkční wifi…
Večer je asi největší slejvák za celej výlet a my při představě stanování milujeme VaNZe ještě víc než doteď.
No Comments