Začíná těch dojmů být víc, než stíhám udržet v paměti, a maorské názvy většiny míst “tady dole” mi moc nepomáhají. Už druhý den si plánujeme program bez moderních technologií, neb všechny naše smartphoní aplikace na kempy, zajímavosti, předpověď viditelnosti aurory australis a kdoví čeho jsou nám bez signálu na nic. S tím jde ruku v ruce i navigace a tak první věc, co se nám ráno povedla, bylo ztratit se na polňačkách uprostřed bushe. Téměř bez ustání pátráme v mapách, letáčcích, brožurách a Jirka za jízdy louská napřeskáčku tři průvodce, protože tenhle způsob plánování a organizace je časově náročnější.
Dnešní den byl ve znamení vody, vodopádů a trénování dlouhý závěrky v třesoucích se rukách. Dopoledne vidíme Matai a Horseshoe Falls.
Obědváme na parkovišti nad Catherdral Caves, jeskyněmi přímo u moře, které jsou přístupné jen 2-4 hodiny denně za odlivu. Vede k nim asi patnáctiminutový sešup pralesem a chvilka chůze po pláži. Líně se povalující mlha, vlhko, vítr a největší vlny, jaký jsme v životě viděli.
Vydyndala jsem si zastavení u mrtvýho possuma na silnici, protože jsem ho ještě neviděla pořádně zblízka a vypadal dost zachovale na to, abych si dokázala udělat obrázek. Asi o dvě hodiny později, hned po vyhlídce na Taunuku Beach, jsme míjeli jednoho úplně rozstřelenýho.
“Nechceš si prohlídnout, jak vypadá zevnitř?”
Procházka k MacLennan Falls.
S nadějemi o existenci civilizace projíždíme každou v mapě zmíněnou vesničku, až se nad náma někdo slituje a v Papatowai narážíme na The Lost Gypsy Gallery a Café, nejvíc cool místo. Starej obrovskej campervan plnej nejneuvěřitelnějších blbůstek, se kterýma si můžete zahýbat, pomačkat nějaký čudle a vždycky se dočkáte nějaký reakce zpět. A sedí tam pán, co vyrábí další. A sbírka pokračuje v zahradě. Hlas slečny s mongolskýma kořenama v karavanu s kávou je taky mazec. Káva v papírovým kelímku s ouškem. Divný, trochu strašidelný, ale úžasný místo, kde musí zastavit každý, kdo projíždí okolo.
O půl osmý večer zkoušíme žlutooký tučňáky, nejvzácnější druh na světě, v Curio Bay, kde se taky nachází Petrified Forest, zkamenělé pozůstatky 160 milionů starého lesa. I kdybysme tučňáky neviděli, výhled na Curio Bay a Porpoise Bay Beach z útesu na konci Curio Bay camping ground byl nádhernej.
Ale wait for it… Jednoho jsme zahlídli! Byl hodně daleko od místa, kam se smělo, a Jirka ukázal na malou vyhlídku, ze které bysme ho viděli mnohem líp. Jenže ukázání si všimlo víc lidí a ve snaze prohlídnout si ho se rozeběhli po silnici směrem k 400 metrů vzdálený vyhlídce. My jsme naskočili do VaNZe a získali tak trochu náskok. Tučňák mezitím nezmizel, takže mise splněna. Ale správný davový šílenství, ostatní pravděpodobně stejně jako my neměli do tý doby na tučňáky štěstí.
Dnes spíme ve Waikawa na freedom camping spotu hned u infa/muzea a Blue Cod Blues karavanu, kde jsme si taky obstarali dnešní večeři. Fush’n’chups z papírovýho sáčku byla dlouhým dnu úplně heaven.
Do chvíle, než se mi začalo dělat blbě a klasickou bolestí žaludku mi tělíčko začalo dávat najevo, že na podobný shit jídlo není stavěný a stočená do klubka občas zakvílim svůj příspěvek do konverzace.
“Tobě je hodně zle, co?”
To už jsem se zvedala jít zvracet za VaNZe, protože dál jsem nedoběhla, a zbytek noci jsem se střídavě klepala v zimnici a svlíkala se z osmi vrstev teplýho oblečení. Výživný.
No Comments