South Island Roadtrip #4

Ráno se za mírnýho deště vydáváme k asi 16 km vzdálenýmu majáku Nugget Point, na úplně první místo, který jsem na tenhle výlet měla vytipovaný.

“Kdybysme už za celej trip nic nádhernýho neviděli, tak mě tohle asi stačilo.”

Fotky asi mluví za všechno.

Patnácti set wattový inverter v autě funguje nad očekávání a já si po třech dnech nabíjím poprvý macbook, protože včerejší nahrávání těch pár fotek trvalo TAK dlouho, že baterka zaplakala – nabíjení je úplně extrémně rychlý. Doufám, že ji to neodrovná.

Protože v brzdě (tentokrát levý) od rána něco cvaká, kluci dvakrát za cestu staví, sundávají kolo, které Jirka vždycky tak poctivě utáhne, a rozebírají brzdu a já se v mezičase courám po pláži.

Studený pláže Jižního ostrova jsem si zamilovala hned, když jsme poprvý přijížděli po pobřeží začátkem listopadu. Je to úplně něco jinýho, než znám ze středomoří a neustálý zataženo a déšť mají svý kouzlo. V písku leží spousty mušlí, kamínků, peříček, červených řas a všechno to vypadá dohromady tak pěkně, a já, straka, sbírám poklady do klokaní kapsy v mikině a u auta je pak ukazuju K. a on mi vždycky nějakej třpytivej úlomek pochválí. Pozitivní na tom je, že můžu sbírat, (dokud se vejdem do auta) co chci, protože do Evropy si nebudu smět odvézt nic a vyhnu se tak přemýšlení, co bych si do omezenýho prostoru v krosně zabalila nejradši a co tu nechám :)

Vypadá to, že napodruhý se podařilo a už asi deset kilometrů po polňačce nám v autě nerachtá.

Cestou do Owaka, dalšího menšího městečka na Southern Scenic Route (cestě, po které s menšími odbočkami jedeme celou dobu z Dunedinu), kde si nutně musíme pořídit pláštěnky, nás zaujme cedule Tunnel Hill. Historic Railway Tunnel Walk je asi dvacetiminutová procházka, jak rychle zjišťuju, zatímco K. vycouvává zpět na parkoviště, které jsme zrovna přejeli. Během dvaceti minut jsme si prošli kus džungle a bývalý železniční tunel, což bylo docela strašidelný, protože se mi vybila baterka v čelovce. Železnici v oblasti Catlins využívali v minulosti zejména pro přepravu dřeva, jehož těžba v padesátých letech údajně začala upadat a v roce 1971 železniční trať úplně zavřeli.

Při krájení jablka jsem se píchla nožem do žíly na zápěstí, ale náplast s kočičkama mě zachránila.

V Owaka jsme se zastavili na rychlý podvečerní kafe, opětovný prolistování map a průvodců a ujasnění plánů na následujících pár hodin.

Poslední, co dneska chceme stihnout, jsou Parakaunui Falls. Cestou, ačkoli bysme si už FAKT mohli zvyknout, nás opět fascinujou ovce, respektive jejich množství a výskyt ÚPLNĚ VŠUDE. K vodopádům vede krátká cesta správnou džunglí. Lesy tady na jihu jsou hodně jiný. Takový fakt pralesy. Hodně kapradin, i obrovskejch, pnoucí se dřeviny, všechno zářivě zelený.

K. už několikátej den bolí levý nadloktí.
“To je taková ta růstová bolest, to znáte, ne?”
“Tome, je ti třicet.”

Dneska spíme v jiným světě. Záliv Parakaunui Bay a okolní hory v mlze jsou něco neuvěřitelnýho.

Jak málo stačí lidem ke štěstí – dovolte jim kempovat na hezkým místě, nezničej vám ho, nepodpálej, neudělaj z něj párty plac ani skládku. Projdou se po pláži a budou tu zalezlý v autech poslouchat, jak hučí moře a užívat, že jste jim dovolili bejt místo na parkovišti na pěkným místě, rádi za to hoděj pár dolarů do toho honesty boxu, ráno brzo vypadnou a odvezou si svý odpadky.

Poprvý jsme dojeli na místo, kde jsme přes noc, za světla. Parádně jsme si uklidili auto, už začínáme mít celkem skill v a věcí, který jsou přes noc na předních sedačkách, den ode dne ubývá.