Probudila jsem se přesně dvě minuty před budíkem, který by nezvonil, protože se mi vybil telefon, na parkovišti v Macandrews Bay. Vstávali jsme brzo, protože jsme byli osmí na spotu, kde bylo povolené přespávání jen pro pět aut. Normálně se snažíme fakt dodržovat pravidla, protože mám pak špatný svědomí. Testovali jsme jinou lůžkovou úpravu – složit zadní sedačky do jedný velký plochy. Vyspala jsem se úplně skvěle, kluci trochu plakali, údajně díky tvarovanýmu pasu a bokům mě netlačil hrb na složených sedačkách jako je :D
Odvezli jsme auto na domluvenou opravu brzd a vydali se do města pěšky. Našli jsme si na tom tu výhodu, že alespoň nemusíme řešit parkování, měli jsme radost, že neprší, i když to předpověď slibovala.. Vzali jsme si s K. na nohy oba nový trekový boty, už bylo na čase, abychom je nezačali rozcházet na nějakým vícedenním treku, to by nebylo zrovna chytrý.
Podívali jsme se do First Church of Otago. Líbí se mi, jak lidi respektují i takhle celkem turisticky oblíbená místa a v kostele byl úplný klid. Rychle jsme si prošli Public Art Gallery a protože přicházela Katieho desátá (= absťák po kávě), “museli” jsme do The Perc, kavárny, kterou jsem si vytipovala na Foursquare, ale den předtím nám ji zavřeli před nosem. Potvrzuju všechny reviews, který ji vychvalovaly do nebes, příjemná obsluha, výborná káva a úžasnej dort rozjasní i to nejšedější ráno.
Pokračovali jsme do Cadbury Worldu, čokoládovny. Hned u vstupu jsme nafasovali sáček sladkostí, oni vědí, jak si lidi získat (já jsem pak další tři hodiny přemýšlela, kde se tý levný čokolády, kterou nechci jíst, zbavím tak, aby to nebylo plývání jídlem, až se mi podařilo ji “donatnout” v supermarketu). Další zajímavost, kterou jsme měli vytipnutou, byla historická budova nádraží, kde jsme náhodou v prvním patře objevili The Art Station, výstavu obrazů, která nás bavila mnohem víc, než předchozí galerie. Kluci se chtěli podívat do vedlejší budovy na lokomotivu, kterou zahlídli z ulice, z čehož se stala víc než hodinová návštěva Toitu Otago Settlers Museum. Oni pak pokračovali na oběd do India Gate, restaurace, kterou nám večer předtím doporučila Anet, a já jsem se vydala do Chinese Garden. Asijská oáza klidu uprostřed města. Východní kultura je mi hodně blízká a svojí půlhodinu ticha jsem si užila. A protože jsem hodná, přinesla jsem klukům jejich první fortune cookies.
Auto v tou dobou bylo už asi pět hodin ready, vyzvedli jsme ho, nakonec prý byla potřeba menší a méně nákladná oprava, než na jakou nás připravovali při konzultaci o den dřív, což potěšilo. Autem jsme se přemístili do severnější části Dunedinu, podívat se na Baldwin street, nejstrmější ulici světa. Lákalo nás, stejně jako dost ostatních, vyzkoušet si vyjet nahoru (on by to VaNZ asi nedal), ale protože jinudy než stejnou cestou se dolů dostat nedá, s novýma brzdovýma destičkama jsme stejně riskovat nemohli.
Btw jo, když si nefoukám a / nebo nežehlím vlasy, jsem ovce. Už mi to stihla připomenout i mamka, i ségra, kdybych si náhodou nevšimla. Ale moje vlasy jsou happy.
Poslední, co jsme měli v Dunedinu v plánu, byla botanická zahrada. Byla obrovská a.. já mám parky a zahrady strašně ráda. Podvečer, šedo, trochu dusno před deštěm, málo dalších lidí. Mělo to příjemně uklidňující atmosféru, sílu a člověk dokázal hodně načerpat energii.
V autě na parkovišti před New Worldem jsme se pak rozhodli kvůli problematickýmu spaní v Dunedinu a ne-zrovna-ideální předpovědi počasí vynechat Otago Peninsulu, o které jsme nebyli úplně přesvědčení, a vyrazili na 85 km dlouhou cestu dolů. V tureckým sedu na přední sedačce se sáčkem směsi ořechů a sušenýho ovoce píšu, stmívá se, prší, hrajou nám Kasabian a je to přesně takový, jaký jsem si to představovala.
Už jsme hodně na jihu. Dnes spíme v Hillview v Balclutha, v maličkým soukromým “kempu” pána, jehož dědeček pocházel z Čech. Bude teplá sprcha, yay!
No Comments