We run Prague 2013. Běžela jsem. Doběhla jsem. Stejně jako loni mám na kameře někde mezi prvním a druhým kilometrem výlev o tom, že umírám, nezvládnu to a odcházím ze závodu, protože stejně jako loni – přepálenej začátek. Nepoučím se.
Letošní cíl: pod 55 minut. Bylo to na krev, neb jsem měla trochu jiný představy o tom, jak budu v létě trénovat, a bohužel absolutně nevyšly, byla jsem běhat asi pětkrát za celý prázdniny. Desítku jsem neběžela ani jednou, vždycky pět nebo sedm. Na to, že jsem si myslela, že to bude moje jediná zábava v UK, haha… První dva kilometry prodírání se davem s pace 4:40 mě odrovnaly na dalších pět, kdy jsem myslela, že křeč v boku už nikdy nepovolí. Na osmým kilometru brnění ve tvářích, zimnice. Cool. Prej to je předkolapsovej stav, říkal Pavel po závodě. Poslední kilák a půl jsem do toho dala všechno a proběhla cílem s časem 54:43. Mise splněna. Málem jsem někomu pozvracela nohy, fakt už jsem si hledala místo, jak mi bylo zle. Nejhorší běh v mým životě to byl. Úplně upřímně, úplně seriózně. Nejvíc vyhrocenej, nepříjemnej. Ale zvládla jsem to. Hrdost, žejo. Já a ta moje hrdost jsme si sáhly hodně hluboko, ale na druhou stranu jsem zjistila, že mám hranice zas o něco dál, než jsem čekala. Že to jde.
A ano, běhám s namalovanýma očima. Vždycky aspoň trochu.
Před a po :D Jen já a T. teda, né že by se nám Pavel transformoval na Denisku a Báru.
1 Comment
Klobouk dolů, fakt!