Ušklíbli jsme se na sebe, když jsme se ráno probouzeli do deště. A další den taky. I ten následující. Klidným tempem jsme se tři dny posouvali vnitrozemím směrem na severozápad. Vždycky spoustu hodin “ničím”, klidem, spoustou tunelů, mokrýma klikatýma úzkýma…

Pokračovat ve čtení...

“A kdy tam dorazíte?” “Do neděle bysme to rádi stihli…” “Já jsem čekala, že odpovíš něco mezi 24 a 48 hodinama, né šest dní! (smích)” “Nechceme nikam spěchat…” A tak jsme v úterý devátýho srpna ráno naložili černou Caravellu se…

Pokračovat ve čtení...