July 19, Thursday

Všechno to začalo v neděli, kdy se z nevinného “na chvíli do kasína” stalo ještě nevinnější “grilovat u Tomáše”, který se následně šíleně zvrhlo a začala jím naše čtyřdenní téměř-non-stop párty. Prostě tak nějak všechny vyzvednem, všichni dojedou, silnější jedinci grilujou v lijáku, jíme, pijem, povídáme, hrajem Activity podle vlastních pravidel, neb jediné, co se podařilo sehnat, byly náhradní kartičky k jedničce, nevěděli jsme, na jakou barvu se co dělá a neměli jsme herní plán… A najednou je světlo. A pak už i svítí sluníčko. Snažíme se s Tomášem alespoň na chvíli usnout, aby se nezačal dožadovat spánku za pár hodin, až bude řídit 200 km do Krkonoš auto plné lidí. Nat nám dává možná dobrých dvacet minut možnost něco naspat, potom se jí zachce naší peřiny a já mám v hlavě úplně obraz, jak se držím deky, někdo ji tahá pryč, ale ze spaní nemám sílu se jí víc držet, natož se třeba zvednout xDDDDDDD Deset minut mrznu a sbírám síly. Přes chodbu v koupelně nám beru župany a přikryju se. Možná dalších deset minut, ostré světlo interního blesku do rozespalých očí a škodolibý smích. Strašná sranda, že někdo spí pod županem, honem si to zdokumentovat. Nesmrtelnou Natálii nenávidí asi čím dál víc lidí :D Vzdáváme to, scházíme se všichni opět v obýváku. V peřině spí Adam na zemi a chrápe strašně. Půl sedmý ráno. Bordel jak v tanku. Povídáme, nemáme sílu, přemýšlíme, co a jak a to nás vyčerpá tak, že v osum ráno konečně i N. usne a díky tomu se nám všem dostane krásných dvou hodin spánku na plovoucí podlaze nebo namačkaným na gauči :D

Statistika: den 1 za námi, spánek 2,5 hodiny.

Vydýcháváme, hrajeme se strašným zapálením značky (hádání značky k části loga) a psychicky se připravujeme na to, že se budem muset dát dokupy a jet do Krkonoš. Od půl třetí postupně objedeme všechny naše domovy, “snídáme” každý hrstičku chipsů, sbalíme nejnutnější a vyrážíme.

Půl čtvrté a konečně první “pořádné” jídlo. Mekáč na prázdný žaludek – ideální!

Trutnovské supermarkety nesplňují naše představy o nabídce, jezdíme jak blázni od jednoho k druhému a nakonec se stejně pokorně vracíme do prvního v řadě. Jsme na cestě už asi pět hodin a zase máme hlad. Čína do krabičky a konečně jsme u chaty. Lehké zabydlení (= zanesení nepříliš velkých prostor obrovským množstvím VŠEHO).

Hromadně se snažíme Jurovi vysvětlit, jak funguje jezení hůlkami xDDDDDDD

Jídlo, pití, aktivity.. round 2. I s Natálčinou maminkou <33 Den druhý se chýlí ke konci. Usínám na půl hodiny na zemi u aktivit, které hrajeme zas úplně blbě, ale máme radost z toho, že všichni dohromady jsme fakt dobrej tým a fakt nám to jde xDDDDDDDDDDDDD Akorát teda těžko zjistit, kdo vyhrál :D

Blíží se půl druhá ranní, čas našeho odjezdu. Čas původní plánované expedice SNĚŽKA. Celý večer aktivně kontrolujeme CHMI, srážkové radary, povětrnostní podmínky a i když se na nás od západu žene obrovský modrozelený flek, nemůže nás už zastavit. Venku čeká tágo, vezeme se na Pomezní boudy. Pořizujeme pár startovních fotek, které se k nám zatím s ostatním nedostaly (Juro? :D), nasazujeme čelovky, žhavíme baterky a vyrážíme. Do lesa. Mám strach, ale asi po deseti minutách mě úplně přejde. To jsem nečekala, protože už se bojím dva měsíce předem preventivně :D Tma, tma. Vzduchem poletuje sníh a jde se nám celkem dobře, pořád si myslíme, že nás žádný flek z radaru přece nemůže nijak omezit.

3:17 a.m. bouda Jelenka, v půlce cesty nahoru. Doteď jenom sněžilo, odteď začíná jinej kalibr :D

Flek nás dostihl. Lije. Jediné pláštěnky, co máme, jsou pláštěnky na batohy. Kluci balí alespoň batohy, povoláváme do služby kapuce a pokračujeme. Po kamenitých schodech se na nás valí voda, fučí, na hřebeni není přes mlhu vidět skoro na krok, ale my jdeme na Sněžku, my chceme vidět východ slunce, což je prý zážitek, bez kterého prostě člověk nemůže být. 18. červenec 2012, vzít si zimní bundy – nejlepší nápad léta! :D

4:30 a.m. Sněžka 1602 m.n.m., hlad, MORDOR a jediný závětří, východ slunce se nekoná, jsme promáčení na kost a dobrá nálada nás pořád neopouští. Nebo se možná spíš umíme dobře přetvařovat :D Půl Tatranky na posilněnou a jediná fotka, kterou jsme byli schopní pořídit. Ani budovy vidět nebyly, natož cokoli jiného xDDDDDDD

Upouštíme z původního plánu sejít dolů do Pece a vrátit se autobusem. V Obřím dole by foukalo ještě mnohem víc, podle Jurových “výpočtů” přímo nám do obličeje a vážně nevíme ani, kterým směrem z vrcholu Sněžky se vydat, protože FAKT není nic vidět :D Jdeme na jistotu – zpátky stejnou cestou…

Jo, radar :D A konečně se zlepšuje počasí! V polovině cesty dolů už je i docela vidět, ale i v mých pohorkách, které se doteď statečně držely, už žbluňká voda.

… což ale znamená, že se nemáme, jak dostat zpět z Pomezek. Voláme znovu taxík. V telefonu chvíli něco chrčí, pak na druhé straně někdo típne hovor a od té doby je číslo nedostupné xDDDDD Ok, ok, tak asi se mu pro nás znova nechce. Zachraňuje nás Lucie, která v šest hodin ráno nejenže vezme telefon, ale na Natálčino “Lůco, prosimtě… zachraň mě..” odpovídá “nojo, už jedu” xDDDDDDD  Nasedne do auta a jede pro nás prostě 30 kilometrů, všichni jí nejvíc milujeme za to <3

Jsme v chatě. Půl osmé ráno, šestnáct kilometrů v nohách, teče z nás voda proudem. Z každé boty vyleju odhadem malej hrníček vody, z ponožek vyždímu podobné množství. Necejtíme ruce, všechny nás bolí klouby tou zimou, nemůžeme se skoro ani svlíct. Zoufalí jedinci dojídají studené kung pao z večera, aby nabrali alespoň nějaké síly :D N. přitáhne tašku suchého oblečení z domova, každý něco urveme a s chlebem s paštikou zalejzáme do spacáků. Hlavama se nám honí spousta věcí, které by se daly shrnout větou asi jako… “Sněžka? Never more!” Od osmi do dvanácti spíme. Celé 4 hodiny. Pak během minuty zvoní telefon a budík, to už nezaspíme.

Naivní představa, že alespoň něco z oblečení zavěšeného nad kamny by mohlo být suché. Stejně nemáme sílu vylézt ze spacáků. Dalších x hodin nevěříme, co jsme zažili. A hlavně přežili. Přestáváme se orientovat v čase a přijde nám, že to bylo strašně dávno. Máme fakt hlad a musíme do restaurace, protože naše potravinová výbava čítá ovocný čočky, jednu tatranku a chipsy.

Štýl. Aneb jak ve chvíli, kdy máte boty i kalhoty na ždímání, jak přijdou Tomášovi vhod Natálčiny fialový crocs a Adamovi Tomášovy pyžamový kraťasy ;) Že jdem na oběd do restaurace? Who cares, my jsme byli v noci na Sněžce!

4:15 p.m. “Dobrý den, budete jíst?” “ANO PROSÍM!” Čtyři hodiny spánku, JÍDLO a jsme zas jak rybičky xDD

Máme boží velký jídla, venku je hezký a někdy v tuhle dobu, úplně nechápem nikdo jak, vzniká ta debilní myšlenka. “Půjdeme na Sněžku.” A všichni chceme! xDDDDDDDDDD Všichni chceme vidět místo východu alespoň západ slunce, všichni chceme vidět vůbec Sněžku :D Bereme to kolem sportu, Tomáš si kupuje boty, já a Jura berem náhradní, Adamovi a Oxi mezitím dokonce uschly, Nat sehnala o tři čísla větší mamčiný. Půjčujeme si všichni oblečení navzájem, abysme byli v suchém a zároveň v něčem, v čem se dá přežít Sněžka.

6:30 p.m., druhý kolo, trochu cheaty a vezem se alespoň poslední lanovkou na Růžovku

Sněžka! Skoro celá! :D

Ta radost prostě <33

Největší vítr na světě zase xDDDD

Důkaz!

Tak tady je ta cestička, kudy jsme ráno šli? Fakt? :D

Keš! A FUČÍÍÍ!

Vlajem.

Tulíme se proti zimě :D

Kvůli týhle fotce jsme tam prostě museli jít znovu!

8:30 p.m. začíná se smrákat, mraky a výhledy jsou kouzelný. Sněžku máme opět úplně prajvit, nikde nikdo, všichni jsou měkký :D

10:02 p.m. živí, zdraví, u auta, win! Expedice SNĚŽKA na úspěšná :) A dokonce dvojnásobně :)

Půlnoc, pizza z krabice. Jura s Oxi chtěli být ve dvě doma. V půl druhé konečně dobalil spacák xD Kluci umíraj nejdřív spolu na gauči, pak každej naštěstí ve svý posteli. Slabota, prej že zapaříme xDDDD Tak to zbylo na nás dvě. V půl páté naši soukromou párty ničí trochu nepříjemnej Adam s kočičími fousky na obličeji, kterýho budíme hudbou i smíchem. Kdyby v tu dobu věděl, že je kočička, jsme mrtvý. My jsme teda byly, ale smíchy :D To se nám povedlo. Když Nat dá dohromady fakt všechny ty videa, co jsme natočili na tři miliony různejch zařízení, uvidíte :D Spím od půl pátý do osmi. Pak mě budí déšť, splav a nějak to prostě nejde. 3,5 hodiny. Snídáme zbytky pizzy z večera, likvidujem bordely, dosušujem oblečení, abysme ho mohli zabalit a vyrážíme k domovu. Ale jenom na chvíli.

Středa odpoledne. Jak jsme začali, tak taky končíme :) Finální statistika: 4 dny, 10,5 hodiny spánku, dvakrát během 24 hodin na Sněžce, 24,5 km v nohách. Naše výrazy a  kruhy pod očima asi mluví za vše xDDDDDD

Jsme NEJVÍC NA SVĚTĚ UNAVENÝ. Do dvou do rána jsem vybalovala, prala, uploadovala svoje fotky a stahovala všechny ostatní, chystala je, abyste měli report z první ruky a já všechno v písemný, protože toho bylo tolik, že i takhle jsem určitě zapomněla na strašně moc věcí a kdybych to nenapsala, přebije se to dalšíma zážitkama a já to pro sebe nebudu mít. Musela jsem prostě. Protože.. Za 4 hodiny vyráží stejné jádro obohacené o Petulku a tpka na vodu :D Vstříc novým dobrodružstvím xDDDDDD

Fotky by: Já, Jura Reborn Stránský, Tomáš Prasepokómatu Břinčil, Natálka. Díky týme!