February 27, Thursday

“Půjdeš semnou na film 20. února?”

A tak bylo 20. února. La Película, přehlídka španělsky mluvené kinematografie, a skoro měsíc dopředu zamluvené vstupenky na Německý lékař Wakolda, kde hrála Natalča. Nešlo nevidět z toho důvodu, že. Večeře a následná předkinová tour po kavárnách a McD s Bárb a Pólem a film. Po shlídnutí traileru jsme čekaly trochu větší drama. Ale den na to jsme zjistily. že kdybysme byly vzdělanější, bylo by to děsivější. Zpětně to už nebylo takový.

Jsme mimopražský obě, žejo, neměly jsme se už jak dostat domů po kině a a byl nám zamítnut azyl. Je možný, že by vás někdo tak moc nechtěl doma, že by vám radši zařídil hotel? Asi jo… :D Tož máme spát v Aquapalace v Čestlicích, což je trochu… z ruky. Dobrodružná cesta přes Václavák hemžící se ženami na lovu, daří se nám setřást rozumiš-spanish-Jonathana, kterýho jsem očividně zaujala ještě v kině a metrem narvaným víc než v odpolední špičce míříme na Opatov. Strach! :D

“Prosímvás, kde budem mít nejlepší vystoupit do aquaparku? V Čestlicích nebo V Oblouku?”
“Nó.. V Oblouku asi. A jízdenky máte?”
“Jojo, z metra…”
“Můžu je vidět?”
“Takový ty za třicet dva, ale vydržte,” štracháme v kabelkách
“Jo, tak ty vám stačit nebudou, to už není Praha.” 

Autobus jede naštěstí asi za tři minuty a následujících dvacet se modlíme, abychom od zastávky viděly aspoň někde v dáli svítící logo areálu a tušily, kterým směrem se takhle o půl dvanáctý kdesi v divočině za Prahou vydat.

“Brý večer, my bysme tu měly mít rezervaci na jméno Vorel*.”
“A která z vás je Vorel?”
*záměrně změněno

Škoda, že nám nikdo včas neřekl, že jsme mohly jít i do bazénů, bysme si vzaly plavky. Takhle si můžeme maximálně napustit vanu. Hned po tom, co vyzkoušíme obrovský hotelový župany, vylezeme ze skříně a doskáčeme na postelích. Milovat nás, jak jinak. Nemám zapomenout zmínit, že N. je expert na dělání pěny ve vaně, i když se zrovna moc nepředvedla. Po půl třetí konečně zavíráme oči s tím, že už se vidíme na snídani, neboť nás dostihl hlad a žádná půlnoční svačinka se na dosah nejevila.

Minutu po zavření očí vedle mě do postele spadlo něco. Něco, co mohlo mít rozměry a váhu třeba tenisovýho míčku, fakt jako citelný dost to bylo, vylítnem obě a nikde nic. Duchové všude. I u N. v pokoji, i v hotelu. Pronásledujou nás?

Dokonalost v podobě snídaně. Pánové od stolu vedle nás sledovali celou dobu, ale když jsme si přinášela po padesáti minutách neustálýho jedení každá pátý talířek jídla, zatímco oni celou dobu usrkávali kávu z malých hrnečků, nevěřícně kroutili hlavama a pravděpodobně mysleli, že je nevidíme. Whatever.

Následovalo utrpení, jsme neuvěřitelně přežraný, dvě hodiny sbíráme síly ke zvednutí se ze stabilizovaný polohy a vydání se na cestu k domovům a svatosvatě si slibujeme, že už se nikdy nikdy nikdy nepřejíme. (Hlad jsem od snídaně v osum dostala někdy v půl pátý odpoledne a následně jsem se v šest přežrala znova, výživnej den. Ale od tý doby fakt né už, naštěstí!!)

Z tohoto výletu našeho vyplynulo jedno důležité ponaučení. Nespoléhat na to, že pastu na zuby vezme ta druhá. Nevezme.

Bad hair day level: drdol. Tak jsme klasifikovaly stav, kdy máte na hlavě takovýho hagrida, že už ani culík není přijatelnej :D Stane se.

“Ty musíš asi na tom internetu hodně hledat, abys pokaždý našla novou věc, kterou mě nasereš, co?”
Aneb mamka a její postoj k mým neustálým pokusům s neznámýma potravina :D

Umírám docela ze cvičení, docela jsem se nějak do toho dala a mám teď zrovna takovou tu fázi, že MUSÍM. Ale včera už mi bylo zle na pumpu, na dnešek jsem si naordinovala pauzu. Měla jsem ráno chuť jít běhat, ale mám tak unavený svaly, že by to stálo za houby. Zítra. Zároveň ale cítím, jak mi to, že “něco dělám” dodává energii a sílu, když vezmu v potaz, kolik hodin průměrně spím, samotnou mě občas překvapuje, jak jsem přes den v pohodě.

Mám ráda svoje “školní” bloky. Vždycky mám jeden, oficiálně na poznámky, žejo. Z větší části je plnej různých čmáranic, nápisů, obrázků, řádků z písniček, který mě zaujaly, prostě kde čeho. A baví mě tím pak zpětně listovat. Do jednoho z nich jsem si nakreslila před pár dny ručně jednoduchý logo na svůj web s fotkama, zdigitalizovala ho a měla jsem z toho (vlastně asi pořád mám) fakt radost, asi poprvý, co jsem něco takovýho udělala tak, že to je i dobře provedený, rovnou ve křivkách a takhle, prostě použitelný :)

Umírá mi telefon. Softwarově, zase. Nemám na to moc nervy, už jsem málem kupovala náhradu, ale dobře, že nejsem líná si prověřit kde co a zabránila jsem tak tomu, že by mě někdo dost dobře oškubal. Nicméně telefon tím pádem nemám.

Zítra jedu k N. a od léta mi říká, ať jí upeču buchtu, co jsem pekla poslední víkend v Uptonu. Našla jsem jinej, ale hodně slibně vypadající recept, výborný složení, živiny… Asi mi to mělo být rovnou od začátku podezřelý :D No, ehm, znáte takový to “… a za stálého míchání vylijeme do záchodu”? Neslo se to v podobném duchu – po ochutnání prvního sousta jsem ho zase honem rychle vyplivla, buchta letěla do koše málem i s formou a ještě jsem si šla vypláchnout pusu? Vážení, tohle se mi fakt ještě nestalo xDDDDDDD  Takže nic. Jsme bez sladkostí na víkend.

Středa byla můj poslední první školní den na bakaláři. Doufejme. Zbývá mi už jen jeden předmět, volitelný, a zatím to vypadá, že jsem si vybrala úplně nejlíp, jak jsem mohla, po první přednášce a cviku jsem nadšená. Po 169 odstudovaných kreditech konečně něco, kvůli čemu asi budu fakt ráda jezdit do Prahy a z čeho budu mít pocit, že mě může fakt někam posunout. Kdyby bylo aspoň pár dalších předmětů, kterýma jsem si musela za tři roky studia na VŠE projít, koncipovaných podobně, mohla být spousta věcí jinak.

Protože mi N. nevěřila, že půjdu ven v účesu Kelly Parker, který jsme vyhodnotily jako největší možnou účesovou pomstu. Challenge? Tak na poštu, no :D 

Zajímalo by mě, kolik jsem zapomněla natočit videí do únorový videochallenge. Zjistím zítra, no :D