February 7, Friday

Po třech týdnech se mi konečně podařilo vymámit první kontakt z Matta, mýho buddyho.

“Heyy, so you’re alive!,” když mi konečně odklikl ten friendship request na facebooku.
“Too drunk to say ‘alive’..” 

Ok :D

Když jsem si před dvěma týdny vezla pyšně z Alzy krabicovou verzi Creative Suite, Kryštof to komentoval jako “nejdospělejší věc, co jsem kdy udělala”. Kdybych věděla, že bude trvat patnáct dní, stát mě to dvě registrace produktu, hodinu čekání ve frontě na online chat, online chat s Indem, pět zpráv přes support portál a spoustu minut hledání jiných možností, jak se dovolat nějaké odpovědi, než získám sériové číslo produktu, dost možná bych se na to vykašlala. A pak mi přijde omluva v češtině o tom, že kolega omylem odeslal prázdnou zprávu a kvůli tomu to všechno (doh). Ale mám ho, finally! O víkendu si (snad) začnu zvykat na cé es šestku.

Jestli jste neviděli film Walter Mitty a jeho tajný život a jste tak trochu snílci (a navíc máte třeba rádi věci ohledně focení a cestování, jako já), MUSÍTE ho vidět. Jsem se po něm vnitřně (a možná i “vně” (?) xDD) usmívala snad dva dny. A úplně mám v sobě znova radost teď, když si na něj vzpomenu.

4.2. byl den, kdy jsem začala “psát” bakalářku. A taky poslední, kdy jsem na ni sáhla. Whatever. Aspoň mám fajn pocit z toho, že už neplatí to “nemít ani písmenko”.

Adam se (pro změnu) zrakvil na lyžích. Sice nám nikomu neřekl, kde ho skládají zpátky, ale protože Fourquare, žejo, byl dost překvapenej, když jsme mu v kladenský Oblastní nemocnici vtrhli do pokoje. Bez ohlášení. Zato se zapnutou kamerou. Bude ok, dneska ho snad i pustí.

Únor je jedna velká challenge. Točíme samozřejmě únorovou videochallenge, to je tradice, klasika, ale myslím, že jsme udělali v začátku trochu chybu a měli každý rok točit jiný měsíc. Ale hlavně to, že nemám téměř žádný povinnosti mimo domov a pracuju taky z domova, by pro mě bylo strašně snadný přijít o jakejkoli režim, spát do devíti, proflákat dopoledne.. a tak. Svádí to k tomu. Moje osobní výzva na únor je vstávat o půl osmý a bez odkládání budíku. Což o tom, půl osmá nezní nějak tragicky, ale měla bych se sakra naučit dostávat do postele dřív, než před druhou ráno. I když, nebyla jsem to já, kdo prohlásil, že spánek je pro nuly? xDDDDDDD Pořád si stojím za tím, že je přeceňovanej a že odpočívat budu v rakvi, ale v rámci nějakýho dlouhodobě udržitelnýho.. čehosi.. bych se chtěla prostě srovnat nějak. Po týdnu jsme se dostala na jedno až dvě odložení, což je náročný. Ale jak MOC se mi chtělo dneska brečet, když jsem “musela” vstát okamžitě, to si asi jen tak nedokážete představit xDDD Další věc je, že každý den půjdu alespoň na chvilku ven. Jsem strašná v tomhle, občas se mi fakt povede nevystrčit čumák ani na pět minut. Tak se tak snažím a mám z toho dobrej pocit, že se dokážu trochu překonat a že dělám něco pro sebe.

“Zítra vstanu hned po prvním zazvonění. “
Já: “Já jsem zatím u jednoho až dvou odložení. “
“Já taky, ale zítra to zlomím!“
Já: “Výzva pro zítřek! :D“
Ok, deal!

Btw btw, fotka z minulýho příspěvku je slavná! Když jsem ji sem postla jako vzkaz (ne, nebyla to samomluva, i když nějaký nakopnutí občas taky potřebuju), v životě by mě nenapadlo, že se den na to objeví na fb stránce Konec prokrastinace, wow.

Poskládala jsem zvíře podle návodu na “origami bird” a mám dinosaura. Něco se někde pokazilo, očividně. Ale stejně ho mám ráda.

Věci věci. Těžký a napytel věci. A pak to chvíli zas vypadá.. A pak zas třeba ne.