Společensky náročnej víkend. Momentálně zvládám skloubit všechno fakt jen díky promyšleným časovým harmonogramům celýho dne a tomu, že se nedějou věci, který by mi pečlivě rozplánovaný minuty bortily. Testuju mimochodem v praxi nový poznatky z Konce prokrastinace a něco mi dost vyhovuje, uvidíme, možná dokonce přehodnotím svůj dosavadní systém.
Pátek v duchu návratu z Krkonoš, v autobuse jsem si hodně všechno promyslela už a domů dorazila s bojovým plánem. Hlavně okamžitě vybalit. Nejhorší věc, nechat to na pozdějš někdy. Čím dýl ta taška leží v pokoji, tím víc budí hrůzy a nechuti s ní cokoli dělat. Práce, práce, ta, co nejvíc hořela. Večer měla Téra prsty v organizaci přednášky Romana Žaloudka o výstupu na šestou nejvyšší horu světa, Cho Oyu, a slíbila jsem, že tam budu. Ne jako nějakou oběť, jako to vypadalo, že to bere, vážně mě to zajímalo a pan Žaloudek byl mnohem lepší, než jsem čekala, měl výborný fotky, skvěle připravený povídání a hlavně mi byl neuvěřitelně sympatickej svojí životní filozofií, pozitivním myšlením a tak. Mám ráda takovýhle lidi. Kdyby někoho zajímalo víc, tady je pár fotek z té expedice.
Z přednášky rovnou na párty, dvě ztracený rajčata, sjezd kopce na sáňkování autem, foťák, kterej poslouchá jen mě, noví lidi, hodně dotazů, laková fixa, patnáctero zmalovaných rukou (jsem si nemohla pomoct! :D), ztracená fotka z polaroidu, spousta gymnastiky a miliony palačinek. Čtyři hodiny nekvalitního spánku, zima. Na to, že nejím palačinky, jsem na nějak podezřele hodně fotkách s nima.
fotky já a Jiří Faix
Sobota, spousta práce, after-party běhání ve veltruským parku, kde to vypadalo na krásný podzimní den asi tak 14875x víc než na první únorový.
A večer snad měsíc plánovaný večírek s mýma nejmilejšíma gympláckýma. Jsme se všechny dohromady neviděly zase sto let. Pro Jíťu jsem třeba měla dárek k svátku, k narozeninám i k Vánocům. Čekala jsem, že to bude tak na dvě hodiny, nebo tak něco. Ale návrat o půl třetí ráno fakt ne. Mám pocit, že jak se vídáme relativně málo (i když mi každou chvíli někdo říká, že je super, jak se dokážeme scházet, máme asi na to trochu jiný měřítko), chvíli nám trvá, než se naladíme zpátky na stejnou vlnu, což je na jednu stranu trochu smutný, ale vlastně je super, že to vůbec dokážeme ještě. Probraly jsme nakonec asi i to, co jsme nechtěly, trochu zformovaly malej plán na jaro.. A docela jsme si udělaly slušnou párty, viď, Terez?
“Tak já vám to jdu spočítat…”
“Jak jako? Vy už zavíráte?”
“Nóó.”
“Ježiš a co máme teď jako dělat? Pro mě přijede táta až za hodinu!”
…tož napsaly jsme “tátoj,” ať přijede za hodiny alespoň dvě, aby mělo smysl se převelet do jinýho podniku a následně se po tom, co se nějaký pán začal věšet za nohy od stropu a my jsme začaly přitahovat pozornost až příliš mnoha lidí, zmizet domů.
Zničená ze sobotní noci se ještě trochu víc zničit na pump fx, ať začnem ten pracovní týden s dobrým pocitem z bolavých svalů. Dneska ráno jsem vstala s tím, že budu fakt silná a půjdu běhat a víteco. Sníh zase. A moje síťkovaný letní běhací boty. Nejde tohle, no.
No Comments