Everything you go through, grows you aneb jak jsme se vydali sdílet.

5.10. byl den, kdy mi Tom vyrazil dech. Když jsme se rozhodli, že bychom se o to, jak nám cestování během posledních pár let otevřelo oči, rádi podělili s někým dalším a on začal na terase našeho thajského bungalovu pracovat na přednášce pro studenty středního odborného učiliště, přinejmenším mě nenapadlo, jak silný zážitek to bude.

Vzpomínám si, jak jsme vždycky měli rádi, když nám do školy přišel povídat někdo, kdo něco zažil. Tady to běžné není. Školu kontaktoval z vlastní iniciativy a moc jsme nevěděli, co čekat, když jsme si rychle stiskli ruce a překročili práh před třídu druháků. Měli jsme na povídání vyhrazené dvě vyučovací hodiny, takže nebyl prostor zabíhat do přílišných detailů. Což bylo na druhou stranu dobře, i díky se povedlo povídání udržet na takové úrovni, že si pod ním publikum, které zatím nic podobného nezažilo a s většinou myšlenek se s velkou pravděpodobností setkávalo poprvé, dokázalo něco konkrétního představit.

“Víte, já vím, o čem mluvím. Před třinácti lety jsem seděl támhle v tý lavici vzadu a všechno se zdálo pitomý,” zaujal pozornost těch znuděných, smířených mladých lidí s výrazy kombinující naštvání, necílevědomost a demotivaci. Pohled, který jsem předtím nezažila a pohled, který by se ve školách prostě vyskytovat neměl.

A pak prostě čas plynul a povídalo se. Celkově byla dvouhodinovka postavená v kontextu práce v zahraničí a podpořená čerstvými zážitky z cest, ale ne výhradně. Mluvilo se právě hlavně o motivaci, o tom, aby na sobě makali. O tom, že výsledky stojí za to, o tom, jak se Tom přesvědčil na vlastní kůži o tom, že učňák neznamená žádný “odsouzení” k tomu, že v životě člověk nedosáhne úspěchu, že učňák absolutně neznamená to, že na “nic lepšího člověk neměl,” ale je jen na nich to dokázat. O tom, že jsou i jiný možnosti jak žít než spánek-práce-televize/hospoda/Facebook. Že nejen v kontextu cestování a práce v zahraničí mají obrovskou konkurenční výhodu. Dostali jsme se také třeba ke srovnání rozdílů v jejich řemesle (truhlařina, tesařina) mezi ČR a UK, Zélandem, Austrálií a USA, k tomu, jak prodat, co umím, k životopisům, a častých chybách v nich, k tomu, proč se snažit co nejvíc využít možnost učit se cizím jazykům ve škole a na co se zaměřit.. Ale tím nejdůležitějším zůstávala celou dobu myšlenka, že štěstí je potřeba jít naproti. A vážně se nám povedlo studenty alespoň na chvíli přesvědčit o tom, že “jaký si to uděláš, takový to máš,” v některých z nich dokonce probudit zájem o to, co je podle jejich slov nikdy předtím nenapadlo – vyzkoušet si, jaké to je žít i jinde než v okolí 20 km od místa, kde vyrostli.

A jak to bylo s tím vyrážením dechu? Zatímco my jsme vyměnili papírové školní “projekty” za powerpointové prezentace někdy v tercii o a od té doby mě prezentování před spolužáky provází celým studijním životem, z Toma vypadlo, že vlastně nikdy takhle před lidmi nemluvil. Ok. Všechno je jednou poprvý a na něčem si to člověk vyzkoušet musí, říkala jsem si, když jsem se snažila na poslední chvíli vysypat z rukávu nějaké rychlé rady typu, že se nemá otáčet zády k publiku… Hoši, on byl perfektní! Myslím, že se mu povedlo získat pozornost a zájem už jen tím, jak silně, občas trochu přísně, ale klidně, srozumitelně a smysluplně, bez zadrhávání.. Učitelé se pak shodli, že působil jako ten nejlepší vzor, ke kterému vzhlížet, ale se zároveň se s ním moct ztotožnit. Já jsem se podílela spíš ve vedlejší roli, odvyprávěla jsem vzhledem k zaměření přednášky svojí celkem malou část a sem tam doplňovala, ale i tak bylo určitě příjemnější stát před tabulí ve dvou :) Musím říct, že se nám rozhodně osvědčila se pečlivá příprava prezentace, která povídání skvěle podpořila.

Měli jsme radost, že náš pohled na věc a přístup a iniciativu ocenili i učitelé, dostali jsme opravdu pozitivní feedback, na spoustu věcí se nás doptávali ještě o přestávce a my jsme se ve výsledku se stejnou přednáškou vrátili ještě následující týden, abychom alespoň trošku zvedli povědomí o možnostech i v jiném ročníku. A jestli se povede na tenhle miniprojekt navázat a posunout ho ještě o kousek dál, o tom si možná budeme moct popovídat na jaře.

Doufám, že si z tohohle setkání studenti SOU odnesli alespoň z poloviny tolik, co my. To, co jsme zažili a pochopili za těch devadesát minut nám ukázalo zase úplně jiný směr a opět dokázalo, v jakých bublinách všichni žijeme. A po tolikátý jsem se ujistila v tom, že v životě chci dělat dobro.